Mladý záložník čeká hrozné nervy

P i e š ť a n y - Český fotbal objevil Davida Jarolíma. Jedenadvacetiletý záložník druholigového německého Norimberku se stal přes noc hvězdou národního mužstva, které na mistrovství Evropy hráčů do 21 let bojuje nejen o medaile, ale i o účast na olympiádě v Sydney. "Nominace na mistrovství mě šokovala, protože jsem nehrál ani jeden kvalifikační zápas. A loni jsem za tohle mužstvo nastoupil jen v přáteláku v Polsku," říká syn bývalého reprezentanta Karla Jarolíma a mladší bratr Lukáše Jarolíma z Dukly Příbram.

V jeho nominaci byl i kus štěstí: trenér Karel Brückner chtěl vzít na šampionát Tomáše Rosického, ale toho na poslední chvíli povolal do týmu na Euro kouč reprezentace Jozef Chovanec.
"Vzal jsem to jako ohromnou příležitost ukázat, že jsem se za ta léta v Bayernu přece jen něco naučil," říká Jarolím, který v mnichovském klubu zkoušel štěstí od dorosteneckých let. Protože ale v prvním mužstvu moc šancí nedostával, upsal se před třemi týdny Norimberku.
V prvním zápase šampionátu proti Španělům přišel na hřiště až těsně před přestávkou za Poláka, ale souboj s Nizozemskem už začal v základní sestavě.
Zazářil, znamenitě tvořil hru, navíc vstřelil dva góly.
Nejlepší hráč utkání.
"Táta se byl na oba zápasy v Trenčíně podívat a po tom prvním říkal, že bych se měl snažit víc se dostávat do šancí. A taky víc střílet," usmívá se syn. "Když jsme se viděli po Holandsku, tak už neříkal nic. Ani nemusel, podle jeho výrazu jsem poznal, že tentokrát byl úplně spokojený." Kde se to vzalo v hráči, který v Mnichově k mistrovským zápasům nastupoval jen za rezervní tým? "Zničehonic to nepřišlo. Ale vidím, že v Německu jsem si udělal větší jméno než doma. Hrával jsem v Mnichově za áčko přátelské zápasy, které vysílala televize. Poslední dobou se mě známí i neznámí ptali, proč nenastupuju i v bundeslize," vysvětluje Jarolím.
"Jenže v Bayernu každý půlrok koupili pět šest hráčů a ti hrát museli. Mě brali spíš jako odchovance, kteří bývají v nevýhodě." S norimberským manažerem se dohodl asi před třemi měsíci. Viděl větší šanci hrát, a navíc Norimberk tou dobou mířil do první bundesligy. "Jenže postup nakonec utekl," poznamenává smířlivě. "Tak trochu jsem s tím počítat musel. A protože slovo se rušit nemá, před třemi týdny jsem podepsal smlouvu. Nevadí, postoupíme za rok." Na otázku, jak se těší na dnešní zápas s Chorvatskem, v němž nemůže nastoupit pro žluté karty, reaguje s trpkým úsměvem: "Budou to hrozné nervy. Když je člověk na trávníku, tak si hledí hry a to napětí si neuvědomuje. Ještě nevím, jak to dopadne, ale snad budu moci aspoň na lavičku." Když se s ním otec v pondělí po výhře nad Španělskem loučil, říkal mu, že půst v zápase s Chorvatskem si určitě vynahradí v neděli v Bratislavě. "Kéž by to tátovi vyšlo. Doufám, že myslel až ten večerní zápas od půl deváté. To se totiž hraje finále."