Olomouckou partu vedl Brücknerův kamarád Petr Uličný, i on tak má v rozhovoru co říct.
Pane Brücknere, jak jste si tento slavnostní zápas užil?
To spojení, že si jedeme něco užít, to je taková hloupá fráze. Já jsem jezdil vyhrát a tady taky, vůbec jsem Petra Uličného nešetřil. Ještě za mnou přišel ve 30. minutě, ať vystřídám Kollera a dám tam někoho slabšího. A já jsem mu řekl: Podívej se, vím, že jste byli ve Studentském klubu a nedodrželi životosprávu. A my jsme dělali celý večer taktickou přípravu.
Uličný: V emtrojce (olomoucká restaurace - pozn. autorů).
Brückner: Měl jsem tam ty flipcharty a všechno. A on mi tedy říká: Dej tam někoho slabšího. A já na to, že nemám slabší hráče. A teď vážně. Byl jsem na to připravený, dříve mě to několikrát zaskočilo, nebyl jsem nachystaný na taková dramata, a teď jsem si vzal Lexaurin, celé plato. Měl jsem nějaké drobné problémy, ale pak jsem se držel.
Uličný: Nevěřím, pánové, protože měl slzy v očích. To bylo krásný.
Brückner: No s tou tribunou nevím, jestli ji budu muset uklízet… Proč mi ji dali? Nebo chtěli jste serióznější odpověď?
Nechtěli.
Snažil jsem se odpovědět vtipně. Ale k tomu potřebuju vtipné dotazy. Někde jsem byl a řekl jsem, že neexistují hloupé odpovědi, ale hloupé dotazy, a nedostal jsem ani jednu otázku.
Teď se ale dojetí ubránit nešlo.
Jsem v tomhle směru máčka. Nemám rád citové věci, ani obecně oslavy, první máj, MDŽ. Narozeniny slavím jen kulaté výročí, to je padesát a sto. Čili já se tomu vyhýbám. Jsem citově labilnější. Ale abych konkrétněji odpověděl, ti kluci, to je nádhera vidět je hrát, setkat se s nimi. Když vidíte Nedvěda, Poborského, Kollera... Škoda, že ještě nemohli přijet i další. Ještě jsem tam měl další esa – Galásek, Rosický. Měl jsem jich dvanáct. Vždycky musíte mít vybrané hráče. Já nezkouším. Byl trenér, který tři roky zkoušel. Ne, nezkouší se. Já nikdy nezkoušel, jen ve své hlavě a na tréninku, ale zápas se musí odehrát. V Olomouci jsem to měl taky tak, že jsem měl těch dvanáct hráčů a zbytek si tady dodělával Uličný. A vy znáte tu dvanáctku, která mi vykrystalizovala? Taky můžu dát dotaz, ne?
Čech, Grygera, Ujfaluši, Bolf, Jankulovski, Poborský, Galásek, Rosický, Nedvěd, Šmicer, Koller a Baroš.
Ano. A s dvanácti hráči jsem měl velké problémy postavit sestavu. To jen žertuju. Vidět Nedvěda hrát, to ještě za deset roků bude zážitek.
Uličný: Skočím do řeči. Já jsem v kabině řekl: Pánové, ve vší úctě k vám, to, co tu předvádí Koller, Poborský, Nedvěd, tak by uspěli i v Kosovu. Sprinty Poborského, myšlenky Nedvěda a Koller na hrotu je nenahraditelný. Paráda.
Brückner: Být s takovými hráči je zážitek.
Bylo milejší s nimi sedět večer před zápasem v restauraci v intimnějším kruhu, kde se vyprávěly historky, anebo je zase koučovat?
Koučovat. Oni to hrají sami, umí to. Nejde ani udělat chybu, oni všechno umí a nebylo to o nějaké taktice. Kvalita a větší fotbalovost, co mi u nároďáku teď chybí, něco nadstandard, aby soupeře přehráli fotbalovostí, tak tady je to dané. Poborský, Koller, Nedvěd, Galásek, Rosický, je ta podstata fotbalu a fotbalové umění.
Pavel Nedvěd vzpomínal, že když jste byl nespokojený, házel jste o přestávce v kabině vším, co vám přišlo pod ruku. Je to pravda?
Někdy jsem to neměl pod kontrolou, ale málokdy. Jednou, nebo dvakrát.
Co jste našel po ruce?
Fixky jsem házel. Nestačili mi donášet další. Ale to bylo výjimečně. Shodou okolností s reprezentací v Olomouci. A taky vím proč. Hráli jsme proti někomu z Východu, chlapci se tam motali 0:0. Je fakt, že jsem si myslel, že už mi pak nikdo nepřijede.
A brankář Vaniak v Olomouci utekl z hotelu.
Uličný: Ty vole, co oni tady vytahují? Já jsem ani nevěděl, že tys někdy v kabině řval.
Brückner: Uličný to má vždycky pod kontrolou. Začne šíleně, šíleně...
Uličný: ...pak rozbiju okno.
Brückner: Pak se umírní a řekne: Všeci jste krásní lidi. Tak to vždycky končí.
Uličný: Jasný, Kájíku. Jsem byl taky dojatý, že jsem byl zase s hráči.
Pana Brücknera bych si k nám do Juventusu vzal, říká Nedvěd |
Co se dělo o přestávce teď, pane Brücknere?
Teď to bylo samozřejmě úplně v klidu. To bylo v rámci oslav. Napřed jsem jim vynadal, aby mi negratulovali k osmdesátinám, protože je mám až v listopadu, a nedělali mě starším. Představte si, že by to udělali Bohdalové? Pamatujete, jak jí komentátor připomínal, který je ročník, a ona se ohradila: Ale až v prosinci! Taky jsem říkal, že mě udělali staršího a pak se vám bude něco hodit a uděláte mi v únoru další moje narozeniny. Ne, to byl žert. Ta osmdesátka už má své priority a já někdy nestíhám. Musím se věnovat ledasčemu jinému, protože mám své povinnosti týkající se mého věku.
Uličný: A v únoru mám já sedmdesát.
Brückner: To jsem pomalu začínal. Člověk zmoudří až po šedesátce. A fotbalový trenér daleko později. To jsem poznal i na sobě. Ještě v pětašedesáti jsem dělal dětinské chyby. Ale zase jsem neodpověděl na otázku.
Co jste říkal o přestávce?
Nevím, jestli jsem tam vůbec byl. Bylo to bez práce, nevím, jestli za to budu mít prémie. Ale jindy byly hodně bouřlivé přestávky. Ovšem to je pryč.
Pane Uličný, nebál jste se, že vás v poločase odvolají?
Brückner: Já jsem chtěl, aby ti dali patnáct gólů.
Uličný: Chlapci si ze mě dělali srandu: Tréňo, to bude Uličný ven! Né, to na vás je ta kritika, jak hrajete a chodíte tam. Za stavu 0:7 jsem jim říkal, že si jich vážím, a byli to fotbalisti.
Brückner: A krásní lidé.
Uličný: A krásní lidé. Ale na tohle mužstvo nemáte. Nedvěd s Poborským jsou snad ročník 72, takže mají 47 let, a to je něco úžasného. Koller k nim, i ti další hráči byli perfektní.
Brückner: Mám tam ještě lepší hráče. Chceš odvetu?
Uličný: Nechcu už!
Brückner: Až budeš mít osmdesát, tak si nás pozvi.
Uličný: Před zápasem jsem viděl v Kozlovně, měli jsme krásný večer, že byli všichni nadržení a chtěli hrát od začátku, a málem jsem je tam seřval. A teď ve druhém poločase už nikdo nechtěl střídat. Tak jsem tam dal ty mladší, nejodvážnější, kteří byli věkově podobní a ještě nedávno hráli, trochu se to srovnalo. Pozor, Karel je nejlepší trenér v historii...
Brückner: Druhej jsem byl.
Uličný: Ve světě. Za Guardiolou, že jo?
Brückner: Za Bielsou.
Uličný: Ale u nás v historii českého fotbalu nemáš konkurenci. Už v době, kdy jsem mu dělal asistenta, předběhl trenéry tak o tři roky. Takže Kájo, kurnik, blahopřeju, 2:9 jsem v životě nedostal, a jestli mě tady vyhodí z představenstva, přestávám s tebou kamarádit.
Brückner: Podcenil jsi přípravu.
Uličný: Kluci měli řízečky.
Brückner: My jsme měli kofolu, střídmé jídlo a taktickou přípravu tři hodiny. Pak se nediv, že jste dostali devět gólů. Tak co ta odveta?
Uličný: Ne, fakt to stačilo.
Po kolika letech jste se se svými vyvolenými hráči setkal, pane Brücknere?
Nevím, kdy jsem vlastně skončil. Já ani nevím, jestli jsem definitivně skončil. Mně vadilo, že mě dali do síně slávy, poněvadž to už je konec, že? Tam už nemůžete jít dál, když jste legenda. Já jsem se tomu bránil. Já mám jakousi takovou náladu, že nechci být vážný, a vy asi očekáváte odborné názory.
Neočekáváme.
Tak mi dejte otázku, abych mohl odborně vystoupit.
Je ostuda, že Česko prohrálo v Kosovu?
Víte, já bych neřekl ostuda. To jsou však takové zápasy, že potřebujete soupeře přehrát i fotbalově. Nestačí jen mít silovou převahu. Pardon, ale my jsme měli hráče, kteří dominovali fotbalově, kteří měli zastoupení fotbalu někdy jako umění. Některé akce, to už nebyla akce fotbalová, to bylo umění. Nechci kritizovat, nechci zatracovat, pořád mužstvu věřím, že postup musí zvládnout, ale je tam to ale, no. Není tam fotbalová nadstavbová kreativita.
Pavel Nedvěd taky říkal, že nestárnete, že byste mohl zase trénovat a že by si vás vzal do Juventusu.
A koho jiného! To je jasný. Přesvědčil jsem se, že bych se ještě chytnul. Víte, já jsem vůbec nebyl ambiciózní. V Olomouci jsem byl čtyřicet roků, trénoval jsem patnáct roků, předtím jsem tady dvacet pět let hrál, to už máte skoro padesát roků, patnáct roků u nároďáku, to už máte skoro sedmdesát, pak jsem proběhl Moravu a pomezí – Žilina, Bratislava, Vídeň. Ty tři lokality považuji pořád za Moravu, včetně Vídně. A je vám sedmdesát pět. Co chcete stihnout? Život je krátkej.
Uličný: Kamaráde, kdybys mě vzal do Juventusu, sbíral bych ti tam klobouky a stavěl je na trávník. Jéžiš, já bych byl rád, ani záda by mě nebolela.
Brückner: Juventus byl jednou na padesát procent, to vím. Já jsem tam chtěl a oni mě ne.
Uličný: Teď už by tě vzali.
Brückner: Teď možná jo. Inter má dobrého trenéra. Teď jsem koukal na italskou ligu a zvedl to.
S Interem se potká v Lize mistrů Slavia. Líbí se vám?
Je kompaktní, silná, dobře složená, hlava pata. Na rozdíl od...
Uličný: Neříkej to!
Brückner: Mlčím. Nebudu žalovat. Ze Slavie jsem měl několik nabídek, ještě když tam byl Doležel. Pořád tady plakal, ale já jsem takový, že se mi z Olomouce nechtělo. Za Slavii jsem odehrál jeden zápas. To nikdo neví. Nevíte! Jak je to možné?
To nám uniklo.
Jak je možné, že nikdo z mediální sféry to neví? Nechám vás v tom.
Uličný: To je chyba, hoši. Já jsem hrál za Slavii Kroměříž a měl jsem víc zápasů jak Karel.
Pane Brücknere, jak to bylo s tím vaším zápasem za Slavii?
S mou pamětí nemám šanci. Já si kolikrát jdu z pokoje do kuchyně a nevím, pro co jsem šel. Já si to musím napsat: Jdeš do ledničky pro pivo. Mohl jsem mít tak šestadvacet roků. Vím, že tam zrovna přišel Franta Veselý z vojny. Oba jsme nastoupili, já jako olomoucký talent, nebo co jsem byl. Slavia hrála proti národnímu mužstvu. A já mám takový výstřižek, kde se píše: Slavia hrála výborně a nejlepší byl půjčený Brückner z Olomouce. To se dovídáte věci.
Uličný: Pánové, já jsem nic neřekl, tak na závěr něco řeknu já: Kdysi jsem hrával za Spartu Praha. No hrával, působil jsem ve Spartě. Od roku šedesát devět. Byl jsem náhradník. A to je pravdivý příběh. Tadeáš Kraus, tehdejší trenér, mě nedal ani mezi ty náhradníky.
Brückner: Neměl tě rád.
Uličný: Dal mě na tribunu. Teď se Spartě nedařilo a vedle mě na tribuně seděl borec a řve: Kur..., vyhoď toho Uličnýho! Já se na něj otočím a říkám: Co děláš, vole, Uličný nehraje. On: Nevadí, vyhoď ho! Sestřelil mě a šel jsem do Plzně.
Brückner: Máš daleko lepší příběhy než já. Ale víte proč? On si je vymýšlí. Hrozně lže a já jsem ho nachytal na některém takovém příběhu, ale on už jim věří. To je nějaká nemoc.
Uličný: Tak jo, chlapci. Kolik jsem prohrál, 2:9? Charlie, tys mi udělal hezký den.
