V Rostově na Donu, kde je teď s týmem, odehrál za Spartak několik zápasů, na stadionu Olimp-2 dal dokonce před deseti lety i gól. A když se mluví o tom, jaká bude večer zima, on jen mávne rukou.
„Nebude to tak hrozné. Na Sibiři jsme hráli jednou ruský pohár v minus dvaadvaceti,“ vybaví si. „Foukalo, sněžilo, spoluhráč Pavljučenko si tam dokonce vážně poranil křížové vazy. Tady snad nic takového nehrozí.“
Počasí ho jako asi každého „nováčka“ vyděsilo ve chvíli, kdy do Ruska přiletěl poprvé. V roce 2005 dorazil do Moskvy jako nová posila Spartaku a na první pohled ho prostředí neohromilo.
„Přiletěl jsem na letiště Šeremeťjevo, tam čekal řidič a jeli jsme na Spartak. Byl březen, špinavý sníh, po cestě kolem nás samé žigulíky... Říkal jsem si: Tady mám vydržet čtyři roky?“
Ale brzy se všechno otočilo. Ve Spartaku se Kováč hned chytil, stal se oporou, perfektně zapadl do týmu. A novému domovu přišel na chuť.
„Už za tři měsíce se mi to tam tak zarylo pod kůži, že teď na to vzpomínám jako na nejlepší angažmá,“ přesvědčuje. „Rusové jsou nám jako Slovani charakterově blízcí, kamarádští. Když se chováš slušně, nedají na tebe dopustit. Ve Spartaku jsme se pořád všichni vídali i mimo hřiště, byla tam úžasná parta, slavili jsme společně narozeniny, celý tým, i manželky. Když to srovnám třeba s Basilejí, líbilo se mi tady mnohem víc.“
Když Spartě los přiřkl jako soupeře ve vyřazovací části Evropské ligy Rostov, naskočily mu vzpomínky. „Hrálo tam pár mých kamarádů ze Spartaku, nějakou dobu i Johnny Holenda. Trenérem byl Čerčesov,“ vybavuje si. „A když jsme tu hráli, vždycky bylo plno. Na Spartak fanoušci všude chodili, stejně jako v Česku na Spartu.“
Ze současného kádru zná nejlépe ekvádorského záložníka Nobou a zkušeného španělského stopera Navase.
„Noboa je výborný. Pamatuju si ho ještě z Kazaně, trenér Berdyjev si ho odtamtud přivedl, stejně jako několik dalších hráčů,“ loví v paměti. „Navas tam byl taky, i proti němu jsem ještě hrál. Patří k dobrým hlavičkářům, těch tam mají víc. Budeme si na ně muset dát pozor.“
