V roce 1988, když získali evropskou trofej v Německu, stáli v nizozemských řadách Surinamci Ruud Gullit, Gerald Vanenburg, Aron Winter a Frank Rijkaard. O deset let později, na mistrovství světa ve Francii, jichž už bylo osm - vedle Wintera také Patrick Kluivert, Winston Bogarde, Clarence Seedorf, Edgar Davids, Jerrel Hasselbaink, Pierre van Hooijdonk a Michael Reiziger.
Seedorf nedávno v listu Algemeen Dagblad vykládal, proč mají francouzský a nizozemský fotbal hodně společného: "Pocházejí ze stejných kořenů. Jsou výsledkem mísení kultur a mentalit pramenících z koloniální minulosti. Může to být značná výhoda, ale může to také znamenat, že trenér má mnohem víc práce."
Podle belgického listu Le Soir však není nizozemské mužstvo nějakým umělým slepencem, mozaika drží pohromadě spontánně a přirozeně. Důvěrnost mezi Seedorfem, Davidsem a Winterem, kteří pocházejí všichni tři z Paramariba, hlavního města Surinamu, přesahuje ovšem běžné kolegiální vztahy - tráví spolu všechen čas, na hřišti i mimo ně.
Pro Kluiverta je nálada v týmu, chuť dosáhnout kolektivně velikého cíle účinnou terapií proti démonům minulosti. "Umožňuje mu to se lépe vyrovnávat s pochybnou minulostí," cituje Le Soir hráče, jenž měl jako teenager problémy s disciplínou a byl to právě on, kdo nejvíc poukazoval na to, že hráči tmavé pleti jsou v reprezentaci utlačováni.
