"Kdepak, je to pro mě jen nová hráčská etapa," odmítá Slončík důrazně teorii, že se dalšího fotbalového úspěchu dočkal na sklonku kariéry. "Na konec vůbec nemyslím. Konečně jsem v pořádku, vleklá zranění jsou pryč, nevadí mi žádný souboj a chuti do fotbalu mám jako zamlada."
Zkušený hráč si vítězného finálového souboje se Slováckem užil do sytosti.
"Byla to nádhera, takovou atmosféru si prostě národní pohár zaslouží. Zaplať pánbůh, že se to finále dalo do Olomouce. Jenom lituju všechny fotbalové fanoušky, kteří sem nemohli přijet. Přišli o hodně, že tak nádherný zápas s tak úžasnou atmosférou nemohli vidět aspoň v televizi."
Po dekorování medailemi a téměř dvacetiminutové děkovačce svým fantastickým fanouškům si Slončíka zavolala na hlavní tribunu drobná paní. A zatímco Slončíkova maminka svého syna zasypala polibky na obě tváře, jeho rozložitý táta se nestyděl za chlapské slzy radosti.
"Kus téhle medaile patří samozřejmě i mámě s tátou," řekl Slončík o něco později, když se s ním rodiče potěšili.
Potom si fotbalista pochválil, jak jeho mužstvu vyšla sázka na ofenzivní herní pojetí.
"Úkol byl jasný. Netaktizovat a hrát nebojácně dopředu. Pravda, v lize jsme se Slováckem na jeho hřišti prohráli a doma jen remizovali, ale tyhle zápasy bývají jiné. Takže žádný ligový stín na nás neležel."
Už v prvním poločase se Slončík dostal do krátkého sólového úniku, který mu však nakonec protihráč překazil skluzem a čistým vypíchnutím míče.
"Už jsem toho měl dost, docela dlouhý sprint a ještě jsem dostal míč do běhu, pak jsem navíc zaškobrtnul. Proto to nakonec nevyšlo," popsal Slončík nadějnou situaci.
Když to bylo v poločase 0:0, trenér Jozef Jarabinský prý své hráče povzbuzoval aby vytrvali, že úspěch se dostaví.
"Neměli jsme polevit v nátlakové hře. Šance jsme v první půli měli, udržovali jsme si i převahu, takže jsme věřili, že nakonec to tam spadne. A dočkali jsme se."
Když kouč Jarabinský v závěru zápasu šetřil každou vteřinku a místo Slončíka posílal do hry pět minut před koncem Papadopulose, hráč s desítkou na zádech dělal, že neví, oč běží. Až to vypadalo, že sudí Šedivý dá Slončíkovi žlutou kartu za zdržování.
"Kdo by za takového stavu pospíchal," přiznal Slončík s potutelným úsměvem. A jakými slovy ho rozhodčí z hrací plochy vyprovázel. "Snad to můžu prozradit. Říkal mi abych popoběhl, aby mi nemusel dávat žlutou."
Jestli si Slončík v září za Ostravu zahraje Pohár UEFA, to v těchto chvílích ještě netuší.
"Zatím ani nevím, jestli vůbec v Baníku zůstanu. Teď v červnu mi končí smlouva a čeká mě jednání s klubovým vedením," říká fotbalista, který se do ostravské základní sestavy prosadil až v samotném závěru této ligové sezony.
"Snad jsem ale trenéra přesvědčil, že do mužstva patřím," přemítá Slončík. "Kdyby mě v Ostravě nabídli prodloužení smlouvy, neváhal bych, jsem teď v tomhle mužstvu spokojený."
