A byla to důstojná salva na úvod, Hanáckou Slavii rozstříleli sedm k nule, pětkrát skóroval Smýkal a brankář Šrám se podle dobového tisku nudil. „SK Prostějov zahajoval sezonu na svém novém stadiu, které po svém dobudování bude jistě jedním z nejlépe zařízených v republice,“ věštil Moravský Večerník.
Těžko říct, nakolik byl moderní ve srovnání s ostatními v zemi, jisté však je, že se tu už za pár let hrály zápasy jako řemen, Prostějov v nich proháněl, na koho si jen vzpomněl, a prožíval nejkrásnější fotbalové roky.
Ostatně kopací míč tu měl hluboké a pevné kořeny sahající až do roku 1904. Tehdy pro něj profesor reálky Svozil nadchnul své studenty, kteří si na držovickém mostě přes Hloučelu založili Sportovní kroužek, jenž se stal základem SK Prostějov. První hřiště měl v zahradě sirotčince, ale záhy se stěhoval na vojenské cvičiště a pak ještě několikrát. Opravdový stadion si vybudoval za Kollárovou ulicí, odkud se v roce 1928 probojoval až k titulu amatérských mistrů republiky, když ve finále (2:0) Kročehlavům chytil penaltu čerstvě sedmnáctiletý gólman František Šrám. Přesto o dva roky později klub o domácí hřiště přišel, když mu majitel pozemků neprodloužil nájem.
A tak si postavil nový domov ve Sportovní ulici, i když si kvůli tomu musel vzít úvěr. Těžkosti se splácením se rozhodl o dva roky později vyřešit přechodem do populárnějších profesionálních soutěží a po dalších dvou letech už slavil postup do první ligy jako teprve druhý moravský oddíl, jen rok po SK Židenice (dnešní Zbrojovka Brno - pozn. red). To však byl teprve začátek.
Rozezlený Bican nedohrál
V nováčkovské sezoně překvapil Prostějov šestým místem, o rok později už bral za Spartou a Slavií bronz. Třetí místo také znamenalo účast ve Středoevropském poháru Mitropa Cup a los ukázal v prvním kole na Admiru Vídeň. V neděli 21. června 1936 se na vídeňském Praterstadionu těšilo 23 tisíc diváků, jak si ostřílený rakouský mistr pohraje s pohárovým nováčkem, místo toho ale sledovali nejslavnější zápas v historii SK Prostějov. Nejprve Drozd a po přestávce Dufek a znovu dvakrát Drozd. V brance vše jistil Šrám, tedy nula ku čtyřem a Admira i s Pepim Bicanem v sestavě si ani neškrtla.
Při odvetě stadion ve Sportovní ulici přeplnilo deset tisíc diváků, místo epické bitvy však viděli vyvrcholení se závanem skandálu. Admira vsadila na tvrdost a brutalitu, jenže maďarský sudí Pál von Hertzka s trestáním otálel. „Nejen, že hráči rakouského mistra - a prim měl Bican - se dopouštěli surovostí, oni byli též neukázněnými kverulanty, a když neméně než tři z nich byli pro tuto nectnost vyloučeni, opustil Bican svévolně hřiště a tímto odporným gestem se postaral o to, že zápas Středoevropského poháru byl dohráván se šesti hráči Admiry,“ cituje dobový článek Poledního listu kniha Karla Vodičky Liga mistrů první republiky.
Bůh ví, co přesně se tehdy na trávníku odehrávalo, ale referáty různých tiskovin se shodují v tom, že Admira nezvládla emoce a Bican opravdu po třech vyloučeních trávník opustil. Předtím ale ještě stihl dát dva góly a pomoct Admiře k vedení 3:1, pak už ale přidal zásah jen Drozd a domácí slavili postup.
V dalším kole narazili na maďarskou Ujpést a začínali doma, stadion tentokrát zaplnilo 7 tisíc diváků ze širokého okolí, kteří k dopravě na zápas využili čehokoliv. „Zatímco v Praze, v Brně a jiných městech je před hřištěm obvykle velké parkoviště aut, motocyklů a kol, přistupuje k tomu v Prostějově ještě zvláštní místo, kde je několik desítek bryček, selských povozů a kočárů a pak místo pro desítky koní. Sami maďarští hráči divili se tomu obrázku a podotkli, že takovou podívanou na footballe ještě neměli,“ referoval reportér Lidových novin.
Ani s takovou podporou ale Prostějov oslabený o potrestaného útočníka Čulíka doma neuspěl a prohrál 0:1. Netrefil se ani v odvetě (0:2) v Budapešti a vypadl. V lize ale znovu zářil a na jaře doma zničil Spartu 6:1. Letenští tím čtyři kola před koncem přišli i o teoretickou šanci na titul, Slavia měla nedostižný náskok a Hanáci zopakovali třetí místo.
Napodruhé měli v Mitropa Cupu i kousek smůly. První kolo je poslalo na hřiště Grasshoppers Curych, kde ve velkém vedru prohrávali o půli 0:2. Po přestávce sice Melka dvěma góly vyrovnal na 3:3, ale nakonec domácí na stadionu Hardturm přidali ještě jeden gól a ten nakonec rozhodl o postupu. V odvetě, které přihlíželo na prostějovském stadionu 9 tisíc diváků, totiž domácí jen remizovali 2:2, i když Švýcaři dohrávali bez dvou zraněných.
Poháru na dosah
Na jaře 1938 Prostějov nečekaně z ligy sestoupil, za rok už byl ale mezi elitou zpět, tentokrát v Protektorátní lize a v létě 1940 měl jedinečnou šanci získat cennou trofej, když přes divizní Nusle, mistrovskou Slavii (3:1, 2:3) a Plzeň (0:0, 2:2, 1:0) postoupil do finále prvního ročníku Českého poháru. A v něm měl proti sobě tehdy divizní, ale ambiciózní SK Olomouc ASO.
Hanácká bitva o první pohár. Den, kdy se Olomouc zamilovala do fotbalu  |
Příběh Hanácké bitvy o první pohár podrobně popsala MF DNES před rokem, a tak neuškodí prozradit rovnou pointu: Olomouc vyhrála v Prostějově 3:1 a doma odvetou otvírala nový moderní Andrův stadion, který zcela zaplnilo 15 tisíc diváků. Po dramatickém průběhu a vítězství 2:1 mohl tým s podporou mecenáše Josefa Andera převzít trofej z červeného křišťálu.
Prostějov si spravil renomé v lize, už za měsíc doma porazil Spartu 1:0 a o pár týdnů později vyprášil Slavii dokonce 6:1, což byla pro pozdějšího mistra nejtěžší porážka v sezoně. Rok nato skončili Hanáci dokonce v Protektorátní lize druzí, nejvýš v historii. Na stadion ve Sportovní ulici si v tu dobu všechny týmy jezdily pro porážky.
Doba, kdy patřil Prostějov mezi českou špičku se nachýlila s koncem války. V první poválečné sezoně hrálo nejvyšší soutěž ve dvou skupinách celkem dvacet týmů a mezi osmičkou sestupujících byl i Prostějov. Loučil se výhrou, ŠK Jednota Košice porazil 2:1 a v brance nestál nikdo jiný než čtyřiatřicetiletý František Šrám. Tehdy ještě nikdo nemohl tušit, že 2. června 1946 nadobro končí bohatá prvoligová prostějovská historie.
Fotbal se ale ve Sportovní ulici hrál dalších více než padesát let, než několikrát přejmenovaný klub kvůli nevyhovujícímu stavu zanedbaného stadionu odstoupil v létě roku 2003 ze 2. ligy. Kdysi obávaný stánek stále existuje, ale pomalu ho zarůstají stromy z blízkého lesoparku a místo fotbalistů ho obývají bezdomovci. Branky, do kterých padaly slavné góly, ale stále stojí.
Po nuzných letech na přelomu minulé dekády se SK Prostějov zmátořil a vrátil do profesionálního fotbalu. Letos ve 2. lize dokonce hraje na špici. Jen domov má jinde, na hřišti Za Místním nádražím. A tak se občas objeví úvahy o oživení slavného areálu, aby se znovu hrálo na „novém stadiu“ tak, jako před 90 lety.
Zatím to však zůstávají jen sny.
O duchu, klucích a symbolechZápisník Miloslava Jančíka Mám slabost pro symboly, vím to o sobě, ale je to poměrně neškodná záležitost. Projevuje se tak, že se třeba v den, kdy SK Prostějov Léta Páně 1931 slavnostně otevíral svůj stadion, na něj vydáte podívat. A vůbec nevadí, že je už patnáct let zavřený a místní se mu po setmění raději vyhnou. Stačí přijít na ta místa dávných fotbalových bitev, oči přivřít a mlčky vstřebávat emoce. Areál na Sportovní ulici ze dvou stran odděluje od městské zástavby vysoký betonový plot, jen skrz škvíry a zamčenou bránu jde zahlédnout zdi, na kterých se vyřádili sprejeři. Stačí ale areál obejít k říčce Hloučele a objeví se vyšlapané cestičky dovnitř. Ta první vede přímo do ruiny zjevně zabydlené bezdomovci, raději nerušit. Tou další se už ocitám na zarostlé tribuně za brankou. A u ní, světe div se, si kopou do míče tři asi dvanáctiletí hoši. Na chvíli se zastaví a zíráme na sebe. „Ahoj kluci, může se sem chodit?“ zkouším prolomit ticho. „Jo, sem chodí hodně lidí, včera jich tu byla spousta,“ říká ten největší. Scházím za nimi po betonových stupních, kterým ve spárách vyrůstají třímetrové stromky.  Takto si stadion v Prostějově pamatují fanoušci i hráči, kteří chodili na zápasy Železáren v 70. letech. A pak jim vyprávím, jak na den přesně před devadesáti lety tu stadion slavnostně otvíral zápasem SK Prostějov s Hanáckou Slavií Kroměříž. Líčím, jak si tu jejich předchůdci postavili hřiště za své, jen aby měli kde hrát. Kluci poslouchají, ale brzy je na nich vidět, že by raději proháněli mičudu, a tak je nechávám jejich zábavě. V rohu stadionu je hromada odpadků, a když přijdu blíž, vidím i hrnce na betonových stupních, pod nimi uhlíky, čtvrtku chleba a další stopy přítomnosti. Aha, tady také někdo bydlí. Za padesát metrů podobná hromada, u ní odrbaná kola a vedle nich dvě ztracené existence zírají co jsem zač. Zdravím, nahazuju udičku ke konverzaci, ale odpovědí je jen stále stejný prázdný pohled. O kus dál se válí kupa starých pneumatik, v opačném rohu budka, kde se dřív prodávaly vstupenky. I ta vypadá, že v ní někdo přežil zimu. Zašlou fotbalovou slávu tak nejvíc připomíná osiřelá branka, dřív kolem ní byl pěstěný trávník, teď stojí uprostřed louky. Tak tady kdysi v Mitropa Cupu vypadl Pepi Bican s Austrií Vídeň. Do ní možná dostala nasypáno šest kusů Sparta i Slavie. Dnes je tu prales, příroda si bere zpět, co jí kdysi patřilo. Hlavní tribuna vypadá pustě, ale když přijdu blíž, začnou se z ní ozývat zvuky, a tak je lépe odejít. Když míjím kluky, vidím, že si nepřišli jen začutat, ale vzali si sebou i pomůcky - vymezovací terčíky a plastový žebřík ke cvičení. Navzdory pandemii si tu sami udělali trénink. A když jsem nejblíž, zahlédnu na mikině jednoho z nich znak SK Prostějov. Vím, náhoda. Ale pro mě raději symbol, že sem kluky něco bezděky táhne a duch kdysi slavného klubu tu stále žije. |
