"Stále umím dávat góly. Tedy když je brána dostatečně velká a trefím ji," chechtal se 45letý herec na charitativním halovém turnaji v rodném Ústí nad Labem, kde oblékl trikot mužstva osobností Real TOP Praha.
Jste ještě nějak spojen s Ústím?
Já tady mám pořád byt, na Skřivánku. Plánuju si zase dát Tour de Ústí s koncem třeba v Krčku, tedy v hospůdce na stadionu.
Co vy a fotbal?
Já hrál tady v Ústí, na hřišti vedle haly na Klíši jsem se něco naběhal. Teď kopu za Real TOP Praha a různá jiná fotbalová sdružení. I s Okresním přeborem nastupujeme jako Slavoj Houslice. Většinou charitativní akce na podporu mládeže nebo pro někoho konkrétního, obvykle pro potřebné děti.
Jak dlouho jste hrál aktivně?
Já skončil, když jsem měl jít do chlapů. V osmnácti jsem to zabalil. Dlouho jsem nebyl postově vyprofilovaný, býval jsem univerzální fotbalista. Ale momentálně se cítím nejvíc jako útočník. Protože na velkém hřišti dám dva sprinty dopředu a pak se pět let vracím zpátky. Už to není na zálohu ani na hodně vytíženou obranu.
Na turnaji jste dostal číslo 10, které nosí největší hvězdy.
Vzhledem k tomu, že jsem z týmu jediný opravdový rodák z Ústí, tak se čeká, že budu kapitán a střelec.
Přitom v Okresním přeboru jste nastoupil jen jednou. A navíc ještě spíš na ničení protihráčů.
Vlezl jsem tam proto, abych fauloval. Ale ty góly jsem v seriálu dával taky. Asi mi to úplně cizí není. Zato zlý nejsem, ve skutečnosti jsem hodně hodný fotbalista, soupeři faulují spíš mě. Já dostal za celou svojí kariéru akorát jednou červenou kartu, bylo to za faul na Vencu Budku (bývalý sparťan). Který je shodou okolností taky z Ústí. Tedy vlastně z Libouchce, protože v tomhle jsem většinou přesnej. Marek Taclík taky není z Ústí, ale z Chlumce. Já jsem z Ústí (důrazně, ale se smíchem)!
Kdo z vašich spoluhráčů to ve fotbale ještě dotáhl daleko?
Kopal jsem s Tomášem Heřmanem. A kromě Budky byl mým protihráčem třeba i Jarda Hauzner.
Na kterého fotbalistu jste si jako malý hrál?
Já obdivoval Tondu Panenku. S kámošem jsme se v Ústí dokonce poprali, kdo bude Panenka. Taky jsem Tondovi povídal, že mě v životě nenapadlo, že se spolu někdy skamarádíme a já mu budu říkat Tondo. Oblíbil jsem si ho asi díky slavnému dloubáčku na zlatém mistrovství Evropy. Ale měl jsem rád i jiné. Když jsem byl starší, tak hlavně ty dlouhovlasé fotbalisty (prohrábl si patku). Mario Kempes byl můj oblíbenec. A Kevin Keegan.
Máte klub svého srdce?
Já vždycky říkám, že fandím fotbalu, takže se na českou ligu nekoukám. Tím nasírám všechny možný fanoušky, nejvíc sparťany. Ale ne, občas se i tady hrajou dobré zápasy. Nejradši mám anglickou Premier League. A nejsem vyhraněný fanoušek jednoho týmu. Mám rád dobrý fotbal a těší mě, když se i v Česku urodí fajn mančaft.
Áda Větvička vás proslavil. Jak jste si zvykl na popularitu, která po seriálu přišla?
Herci s tím většinou musejí počítat, když se jim poštěstí a jejich držka se proflákne. Když to není úplně nepříjemný a není tam parta nalitejch lidí, kteří mě atakují fyzicky, tak to není špatné. Lidi se chtějí vyfotit, podepsat. Na to si musí každá trochu známá osobnost zvyknout. Pokud není jako Daniel Landa, jako že fotku néééé, podpis néééé, tak by měl být člověk rád, že ho lidi poznávají. Aspoň já si myslím, že to k téhle práci patří.
A jaké to je, když jste na stadionu mezi fotbalovými fanoušky?
Na fotbale je to fajn. S Láďou Hamplem (Jarmilem z Okresního přeboru) jsme teď byli v Liberci na Evropské lize s Freiburgem, což bylo peklo. Všichni fotbaloví fanoušci na seriál koukali, pak si s vámi každý chce dát panáka, myslí si, že kouříme jointy, pokud jsme s Láďou. Někdy je to taky fyzicky dost devastující (úsměv).
Změnila vám ta role život?
Ani ne. Jediné, co mi přinesla, je právě to, že mě lidi poznávají. A taky ne všichni. V Praze mám klid, mimo ni je to jiné. Když je to pozitivní, většinou to hercům nevadí. I Ondra Vetchý se nechá vyfotit, když je na něj ten člověk milý.
Jako zdravotník a veterinář Áda Větvička jste byl sukničkář. Jak je na tom Leoš Noha?
No, není mi to cizí, ale přece jen s věkem už to není, co bývalo. Už to nekosím tak jako dřív.
Chtějí po vás lidi, ať jim povíte to vaše "dobjej"?
Chtějí. Ale na to jim většinou říkám: Jděte do pjdele!
