Kdo vás ale přivedl na hřiště v Podolí?
Táta. Bylo mi tehdy asi pět let. Na začátky tady vzpomínám moc rád. Je tu krásné prostředí a vyvolává to ve mně takový zvláštní pocit. Je to tu opravdu příjemné, cítím se tu jak doma.
O projektuCo je Můj první klub? Projekt má pomoci přivést k fotbalu malé kluky a holky. Více čtěte zde nebo na oficiálních stránkách akce. |
Při natáčení videa k projektu "Můj první klub" se k vám v Podolí všichni nadšeně hlásí. To musí zahřát.
Když jsem přišel, tak jsem potkal pana Čmelíka, který byl vlastně můj úplně první trenér. Když jsme si popovídali, tak se ke mně přihlásil trenér, který vedl mého tátu. Taky jsme prohodili pár slov a jsem rád, když tu tihle lidé jsou i po takové době.
Chodíte i poté, co působíte ve Spartě, sledovat zápasy svého mateřského klubu?
Mám pocit, že když jsem odešel, tak tady ještě hrál můj táta, takže jsem se občas chodil koukat. I potom, co táta skončil, jsme sem chodili - byla tu dobrá parta a hrál tu strejda. A teď se to opakuje, chodím se dívat na bráchu, který tu začal. Vracím se sem neustále.
Je něco, co podolský a sparťanský klub spojuje?
Ve Spartě i tady se kolem toho snaží dělat dobrá parta, aby bylo takové rodinné zázemí, každý s každým vycházel a já bych to určitě rodičům doporučil. Fotbal je kolektivní sport, potkáte se spoustou spoluhráčů, naučíte se s nimi vycházet. Trenéři nás navíc učili slušnému vychování, takže si myslím, že je fotbal dobrý sport.
Co se vám vybavilo, když jste procházel šatnami a areálem AFK Podolí?
Třeba místní bufet, kam jsem strašně rád chodil na párky. Vždycky jsem přišel a řekl: "Jedny párky na tátu." A měl jsem je zadarmo. Byly to nejlepší párky v Praze.
