Spousta kluků kope do míče, kde se dá, o zeď domu nebo v obýváku. Jak to bylo u vás?
Nejvíc času jsem s míčem strávil na hřišti, ale také jsem si kopal doma. To bylo rozbitých lustrů! Fotbal jsme jako kluci hráli všude - na zahradě i ve stodole.
Takže jste dětství dělil mezi školu a fotbal?
Škola byla prioritou pro moje rodiče, pro mě byl na prvním místě fotbal. Snažil jsem se všechno skloubit, proto jsem šel do Tábora na sportovní školu, kde jsme měli hned ráno dvě hodiny trénink. Pak jsme měli vyučování a zase jsme šli na trénink. Když jsem přijel domů kolem šesté, tak jsme šli s bráchou a dalšími kluky z Mezna zase na hřiště. V létě jsem kolikrát trénoval s míčem až šest hodin denně.
Díky tomu máte skvělé vedení a krytí míče. Ale jste u toho trošku přihrbený.
Vysvětlím vám, proč. Jednou v zimě jsme šli jako kluci hrát hokej a já si trochu více uřízl hokejku. Tři měsíce jsem jezdil na bruslích po ledě přihrbený. Pamatuji si, že mě bolela záda, a zřejmě už mi to tak zůstalo. Mám menší skoliózu právě z hokeje.
Jan ŠimákPochází z Mezna na pomezí jižních a středních Čech. Odmalička hrál fotbal v Táboře, na profesionální úrovni začal v Blšanech. Záložník má dva české tituly se Spartou (2005 a 2007) a jeden start za českou reprezentaci - 21. srpna 2002 nastoupil na poločas přípravného duelu proti Slovensku (4:1). Když má volno, věnuje se rodině a rybaření. "Rybařina je moje velká vášeň. U vody si nejvíce odpočinu, jsem tam strašně spokojený." Je svobodný, žije s přítelkyní, se kterou má syna Dominika (2 roky). Z předchozího vztahu má syna Jana (6 let). |
Při obcházení protihráče uděláte vždy velmi rychle dva tři kroky...
Hra jeden na jednoho mě vždycky zdobila. Musím za to poděkovat bráchovi, který je o dva roky starší. Spolu jsme často chodili na hřiště pouze ve dvou a nic jiného než kličky a obcházení se dělat nedalo. I díky němu jsem si to natrénoval.
Jakou roli ve vaší fotbalové kariéře sehrál otec, vytáhlý hlavičkář, který hrál například ve Voticích?
K fotbalu mě vedl, ale zlobil se, když mi začal skřípat prospěch ve škole. Hodně času mému fotbalu věnovala mamka, která mě vozila na tréninky. Když jsem podepsal první profesionální smlouvu v Blšanech, zavládla doma spokojenost.
Do Blšan jste odešel, když vám bylo 18 let. Jednu chvíli jste tam bydlel u trenéra Beránka. Proč?
Tehdy jsem začal trošku víc zlobit, dostal jsem přes prsty a podmíněně jsem k němu musel jít bydlet. Trvalo to asi tři měsíce, pak mě Blšany prodaly do Německa. U pana Beránka jsem dostal jednu místnost, tam jsem bydlel se svojí přítelkyní a s trenérem jsme společně jezdili na tréninky. To mi hodně pomohlo, byl jsem na dně a on mě vytáhl ven.
Vaším prvním týmem v Německu byl Hannover. Jak jste se po příchodu do zahraničí cítil?
Cítil jsem se špatně, protože jsem neuměl ani slovo německy. Pamatuji si, jak jsem první den přistál na letišti, tam stál pán s cedulkou: Jan Šimák. Zeptal se mě, jestli mluvím anglicky, já mu odpověděl německy nein, pak se mě zeptal, jestli mluvím německy, a já mu anglicky odpověděl no.
Dostal jste učitele, či učitelku?
Ano, ale vznikl další můj problém. Já si do máločeho nechám mluvit. A tak se stalo, že jsem na hodiny němčiny asi třikrát nepřišel. Dostával jsem za to od klubu pokuty. Pak pochopili, že nemá smysl mi ty pokuty dávat, a kurz zrušili.
Jan Šimák v dresu Táborska
Takže jste němčinu chytal od spoluhráčů v kabině?
Ano. Později přišel do Hannoveru Jiří Kaufman, který uměl velmi dobře německy. Ten mi s řečí hodně pomáhal. Za rok a půl jsem neměl problém se dorozumět.
Jak na Hannover vzpomínáte?
Přišel jsem do týmu, který dvanáct let nepostoupil do bundesligy. Za mého působení se to podařilo. Hrál jsem velmi dobrý fotbal, střílel jsem hodně branek. Řekl jsem si o angažmá v lepším týmu. Přestoupil jsem do Bayeru Leverkusen, který byl v roce 2002 ve finále Ligy mistrů.
V Leverkusenu jste měl nahradit Ballacka, který šel do Realu Madrid. Sám jste ale vzkazoval, ať si nikdo nic takového neslibuje.
V Bayeru měli lidé velká očekávání, ale prodali Ballacka a Zé Roberta, dva nejlepší hráče. Nákupy se tolik nepovedly, bohužel, i já jsem se do toho později zařadil. Až do konce sezony jsme bojovali o udržení v bundeslize, což byla ostuda.
Kariéra v číslechBlšany 1996 -2000 99 zápasů, 16 gólů |
Zahrál jste si ale Ligu mistrů.
Byli jsme z toho v euforii. Hraje znělka Ligy mistrů, vy stojíte na hřišti. Proti vám nastupují giganti jako Manchester United. Hraje se na krásných stadionech. Máte proti sobě nejlepší hráče světa. Nasáváte atmosféru. Bylo to nádherné, ale byl jsem z toho vykulený. Nebyl jsem na to úplně připraven.
Krizi v Leverkusenu jste řešil hostováním v Hannoveru. Ale pak přišla přestávka...
Absolvoval jsem přípravu, odehrál prvních šest kol a pak jsme dostali volno. Odjel jsem na dva dny do Čech a už jsem se do Německa nevrátil. Fotbal mě nebavil, nechtěl jsem nikde hrát. Z ničeho jsem neměl radost, nechtěl jsem na sobě pracovat. V Leverkusenu jsem ukončil smlouvu a dal jsem si na rok pauzu. Posléze mi zavolal agent Pavel Zíka, jestli bych nechtěl jít do Sparty. Po roce nicnedělání jsem si řekl, že bych to zkusil, že není možné se jen flákat. Bylo mi nějakých šestadvacet let.
Někde jste řekl, že vám ublížilo, že jste brzy začal bydlet sám...
To je pravda. Od nějakých sedmnácti, osmnácti let jsem se o sebe staral sám. Najednou jsem měl po příchodu do Blšan příjem peněz, na které jsem nebyl zvyklý. V Německu to byly sumy, ze kterých si obyčejný člověk sedne na zadek. Místo abych měl s sebou mamku, která by mě držela zkrátka, tak jsem měl s sebou dva tři kamarády a také to tak dopadlo... Přestal jsem se věnovat fotbalu. Byla to v jednu dobu spíše velká party než profesionální přístup k práci.
Chápal jste, že vás ti lidé zneužívali?
Tehdy ne. Kdybych to věděl, tak tam se mnou nebyli. Dneska už si to uvědomuji, ale čas nejde vrátit.
Jan Šimák během angažmá ve Spartě
Naznačil jste, že jste svéhlavička. Býváte tvrdohlavý?
Samozřejmě. Ale myslím si, že teď je to stokrát lepší, už si nechám říct nebo leccos skousnu. Na počátku kariéry jsem byl mladý a hloupý, chyb jsem udělal hodně.
Po roční pauze jste se tedy vrátil do Sparty. Ale tam jste brzy nastoupil ústavní protialkoholní léčbu.
Začal jsem pít, měl jsem hodně problémů. Šel jsem za trenérem, že pokud se můj alkoholový exces ještě jednou stane, tak půjdu do léčebny. Situace se opakovala, nastoupil jsem ústavní léčbu a po třech měsících se vrátil do Sparty. Ke konci mého působení jsem se nepohodl s trenérem Bílkem a byl přeřazen do béčka. Tam jsem hrál tři měsíce a pak odešel zpátky do Německa.
Hrál jste i za Stuttgart, kde jste se potkal třeba s Khedirou, který poté zamířil do Realu Madrid. Vy jste prý jako mladý také toužil odejít do Španělska...
Měl jsem našlápnuto. Španělsko by se mi líbilo ze všeho nejvíce. Jsem fanda fotbalu, jaký hrají Barcelona nebo Real Madrid - neustále dopředu.
Viselo to někdy ve vzduchu?
Bohužel, nikdy. Zlomem bylo, že v Leverkusenu jsem šel dolů. Kdybych všechno zvládl a makal, možná mohla ta nabídka přijít.
Jan Šimák se raduje z gólu ve Stuttgartu
Loni v létě vás oslovilo Táborsko. Váhal jste dlouho, zda jít hrát do jižních Čech druhou ligu?
Ani vteřinu! Vůbec. Toužil jsem po tom, že až skončím s fotbalem v Německu, tak se vrátím domů.
Někdy ale na hřišti vypadáte jakoby lehce otrávený.
To vám jen přijde. Jsem náročný a čekám od sebe a od spoluhráčů vždycky něco víc. Nechci se smířit s tím, že jsme nějaký balon zahráli špatně. Nechci si po zápase říkat, že jsem měl udělat tohle a tohle jinak.
V pětatřiceti letech můžete stále pošilhávat po zahraničním angažmá někde v "teple".
Šance tady pořád je. Třeba Spojené arabské emiráty, to by šlo. Fotbal tam není na tak vysoké úrovni, ale zato dobře placený.
S povzdechem říkáte, že už vám je pětatřicet let. Jak vnímáte tu číslovku?
Ta číslovka je z pohledu fotbalového života strašná. Když si uvědomím, že už mi je pětatřicet, tak je to děs. Dokud se budu cítit dobře, tak s věkem problém nemám. Samozřejmě, kdyby mi mohlo být pětadvacet, dal bych za to všechno a hned bych to vyměnil.
Čeho nejvíce litujete?
Nejvíce lituji toho, že jsem si do Německa nevzal mamku. Myslím si, že kdybych ji měl s sebou, spousta věcí by se odvíjela jinak.
