Třiatřicetiletý bek poté, co mu vedení klubu neprodloužilo na další sezonu smlouvu u prvního týmu, nově nastupuje jako hrající asistent juniorky, která bude hrát Českou fotbalovou ligu.
Bylo pro vás hodně velké překvapení, když vám to vedení klubu oznámilo?
Neřekl bych. V posledních sezonách jsem měl vždycky smlouvu na rok, letos mi ji neprodloužili. Beru to tak, jak to je, věk nezastavíte. A možná to bude i takový vklad do budoucna.
Byla i jiná varianta ve chvíli, kdy jste si vyslechl tuto informaci od vedení klubu?
Nepřemýšlel jsem o tom i vzhledem ke zranění, kvůli kterému jsem sezonu vlastně nedohrál. Nic jsem nesháněl a nehledal a když mi vedení klubu oznámilo, že mi smlouvu neprodlouží, tak mi zároveň nabídlo tuhle možnost. Domluvili jsme se rychle.
Jedním z důvodů prý bylo vaše zranění. Jenomže v ČFL také musí být fotbalista zdravý a příprava zanedlouho začne. Jak na tom vlastně jste?
Já myslím, že už dobře. Měl jsem od zápasu na Žižkově problémy s kolenními vazy, naštěstí jsem ale nemusel na operaci. Měl jsem ortézu, ale teď už to vypadá dobře.
Takže červencový začátek přípravy stihnete?
Je to ještě měsíc, tak doufám, že to bude do té doby úplně v pořádku. Musím ještě něco naposilovat a myslím, že se do toho termínu vejdu.
Pro hráče, který končí ve dvou nejvyšších soutěžích, může jít o vcelku příjemný přechod k novému fotbalovému životu. Jak se cítíte jako nově jmenovaný hrající asistent trenéra rezervního týmu?
Uvidíme, co to přinese. Na podzim jsem sbíral trenérské zkušenosti, když jsem chodil pomáhat k šestnáctce a postupně to okoukával. Tohle asi bude ale trochu něco jiného a sám jsem zvědavý, jak to bude fungovat.
Při novém začátku je možná čas ohlédnout se za tím, co opouštíte. Co tam vidíte?
Že jsem to fotbalové měl docela jednoduché. V patnácti jsem přišel do Hradce, ve dvaadvaceti jsem odešel na tři a půl roku do Příbrami a od pětadvaceti jsem byl osm sezon znovu zpátky v Hradci. A teď to pokračuje.
Když to budu chtít trochu podrobněji?
V Příbrami jsme postoupili hned, jak jsem tam v zimě přišel, a pak jsem tam hrál tři roky první ligu, což bylo fajn.
A co bylo nejlepší v Hradci?
Samozřejmě postupy, které jsem tady zažil dva.
Někdo si ze své kariéry odnese tituly, pro vás byly nejvíc postupy?
Asi ano, bohužel kromě toho byly i sestupy, což je vždycky horší. Přesto je na co vzpomínat, v hradecké kabině vždycky byla výborná parta, vedle fotbalu jsme si užili spoustu srandy a navíc jsem byl doma.
Co se vedle sestupů v Hradci za vašeho působení nepovedlo?
Určitě stadion. Pamatuji se, že když brácha před svým odchodem do zahraničí něco málo odehrál za áčko, už jsem viděl plány a makety nového stadionu. A to už je dvacet let.
Když jste připomněl bratra, shodou okolností i on se nyní ve Francii loučil s dlouhým angažmá a zvažuje co dál. Co říkali vaši rodiče tomu, že končíte najednou?
Oni si z nás v posledních letech už každý rok dělali srandu, kdy skončíme, a po každé se nás ptali, jestli budeme hrát ještě ten další. Tak jsme to vzali opravdu najednou. (smích)
Bratr Jaroslav odchází přece jen trochu velkolepěji, ve francouzském Bordeaux, kde dlouho hrál, z toho byla velká sláva. Vy jste u ní na rozdíl od rodičů chyběl. Proč?
Protože ve chvíli, kdy si naši naplánovali, že tam na tenhle zápas pojedou, jsem byl ještě zdravý a hrál bych. Navíc vlastně dopředu ani oni, ani brácha nevěděli, že něco takového proběhne. Avšak viděl jsem aspoň video, bylo to pěkné.
Trenér Frťala, který vás vedl poslední sezonu, o vás říkal, že tak dobře připraveného fotbalistu už dlouho neviděl. Co vy na to?
Mně to neříkal (smích), ale když člověk fotbal dělá celý život a snaží se trénovat, tak proč ne.
Navíc jste měl i poměrně štěstí, že jste nebyl vážně zraněný.
Souhlasím, tohle zranění, které jsem měl teď, bylo vlastně nejvážnější.
Kdyby druholigovému áčku v následující sezoně chyběl obránce, byla by u vás šance?
Takhle o tom nepřemýšlím, myslím si, že to nenastane. Budou tam jiní kluci a oni to zvládnou.
