Teď však reálně hrozí, že bude muset klub opustit. A v nejhorším možném případě dokonce úplně zapomenout na fotbal. Důvod je prozaický: kvapem se blíží moment, kdy by měl nastoupit povinnou vojenskou službu v jihokorejské armádě.
V Pardubicích, kde už si Kim solidně zvykl, tomu chtějí předejít. Šance, že to vyjde, jsou ovšem mizivé.
„Jestli na tu vojnu vleze, tak je to podle mě konečná. Osmnáct měsíců, a tam to není jako za nás, že jsme hráli fotbal. V Koreji máte celou dobu samopal na zádech. Jsem z tohohle smutný. Ale má koupenou zpáteční letenku a pořád věřím, že se to tam vyřeší a vrátí se,“ doufá pardubický trenér Jiří Krejčí. „Kdyby ne, tak za sebe musím říct, že je to škoda,“ dodává.
Vartovat na nejstřeženější hranici světa s komunistickou Severní Koreou by však šikovný 24letý středopolař přece jen nemusel. I v Jižní Koreji totiž existují armádní kluby na bázi někdejší české Dukly. Jsou dva - jeden v první a další ve druhé korejské lize. Jenže dostat se do nich nebude jen tak; vzhledem k tomu, že Kim už je pár let v Evropě, doma o jeho fotbalových schopnostech vědí tak možná příbuzní a kamarádi. Potřebuje se tedy ukázat.
„Uvědomuje si, že když tam půjde zostra odtud, nemá šanci a narukuje k normálním vojákům,“ vysvětluje trenér brankářů Martin Shejbal, jenž pro Kima často plnil roli tlumočníka z němčiny.
I z důvodu jazykové bariéry to měl Kim na východě Čech zprvu těžké. Navíc se musel učit bránit, zvládat souboje, vstřebával taktiku... „Trénink byl náročný, dost jsem si vytrpěl. Ale po roce a půl to šlo nahoru,“ podotýká Kim.
Po počátečních rozpacích jej taky přijala kabina; než v něm probudili vítězný typ, nikdo s ním na tréninku nechtěl hrát, protože dopředu tušil porážku. „Kluky budu postrádat, vzali mě za svého,“ říká mladý Korejec.
