Zvládnu dva smyčce za měsíc

Je to 725 milimetrů dlouhé, 55 až 65 gramů těžké, vyrobené z tvrdého dřeva. Nezbytnou součástí je i zhruba šest gramů koňských žíní z mongolského nebo sibiřského koně. Co to je?

 Houslový smyčec. Správnou odpověď Petr Auředník z Říčan, jeden z nemnoha smyčcařů v Česku, ještě před patnácti lety neznal. Pak však navštívil strýce, který se touto profesí zabýval, a bylo rozhodnuto. V dilematu, zda dokončit osmileté gymnázium, jít studovat konzervatoř nebo jedinou uměleckou školu na výrobu hudebních nástrojů v Lubech u Chebu, se rozhodl pro smyčce. A nelituje toho. V osmadvaceti letech patří k nejlepším mistrům tohoto oboru. S nástroji, které vytvořil, koncertují například cellisté Jan Páleníček, Michal Kaňka nebo velký houslový talent Miroslav Ambroš.

Je u vaší profese důležitý také talent?
Určitě ano, ale ještě víc je potřeba trpělivost, cílevědomost, vůle a snaha se zdokonalovat. Já, ač nerad, jsem si po čase musel přiznat, že žádný mimořádný talent nemám. Dostal jsem se ale díky touze se zdokonalovat a dalším vlastnostem dál než jiní kolegové, kteří toho talentu měli mnohem víc.

Kolik hodin pracujete? Uživíte se bez problémů tím, že vyrábíte smyčce?
Každý den je trochu jiný. Někdy jsem pět šest hodin v dílně, jindy musím zařizovat další věci, které podnikání doprovázejí. Objednávat součásti, ze kterých se smyčec skládá, jednat se zájemci, kteří za mnou buď přicházejí do dílny, nebo já jezdím za nimi. Tenhle způsob samostatné práce mi vyhovuje. Výrobou a opravou smyčců se uživím, o zájemce nemám nouzi. Zvládnu většinou dva smyčce za měsíc, z 95 procent je jejich výroba ruční prací.

Nikdy vás nenapadlo, že podnikání zabalíte a budete dělat něco jiného?
Asi před pěti lety jsem měl krizi, zájemců nebylo tolik, uvažoval jsem, že si výrobou smyčců budu jen přivydělávat. Tehdy jsem začal víc spolupracovat s mistrem houslařem Petrem Zdražilem, který mi ukázal jinou konstrukci smyčců, recenzoval moje výrobky, hledal spolu se mnou jejich nedostatky. A poradil mi, jakou cestou se dál vydat. Přešel jsem ve výrobě z německé školy na francouzskou, to mi přineslo úspěch, protože mé smyčce teď znějí mnohem líp než dřív.

Jak se o vás muzikanti dozvědí?
Do žádné reklamy naštěstí já nemusím investovat. Muzikanti si mezi sebou hodně povídají o nástrojích, a jakmile jsou spokojeni, pošlou to dál. V mnoha orchestrech navíc hrají zahraniční hudebníci, čeští umělci vyjíždějí za hranice a šíří tam dobré jméno značky. A tak se s mými smyčci hraje třeba v Japonsku, v Holandsku nebo ve Španělsku. Mít dobrý smyčec je hodně důležité – u houslí může ovlivnit až třicet procent kvality zvuku. Proto ho špičkoví umělci shání i několik let, mají vždy alespoň dva smyčce, jeden prioritní. A pokud jsou spokojeni, svému smyčcaři zůstávají věrní.

Chcete, aby vámi začala rodinná tradice a smyčce vyráběly i vaše děti?
Zatím žádné nemám, ale moc bych si to přál. U zavedených značek je to tak, že se řemeslo dědí z generace na generaci. Nejméně dvě generace trvá, než se dostane do povědomí značka firmy. A pokud by děti nechtěly, doufám, že by se našel někdo, kdo by v mé práci pokračoval. Začal by jako tovaryš a pak by dílnu ode mne převzal. Kdyby tak hudebníci, tak jako říkají hraju na stradivárky, říkali: hraju na auředníka! To je můj sen.

Jak pracuje Smyčcař
Výroba smyčců se dá v Česku vystudovat jen na umělecké škole v Lubech. Z devadesáti pěti procent je vznik smyčců ruční prácí.

O smyčcích
Vyrábějí se z tvrdého pevného a znělého dřeva. Žíně jsou z mongolských nebo sibiřských koní. Dobrý smyčec vydrží i dvě stě let, žíně je ale potřeba měnit častěji. U profesionálů jednou za jeden až dva měsíce. Nový smyčec se dá pořídit od 500 korun, cena profesionálních kousků se pohybuje v desítkách tisíc korun, nejdražší mistrovské stojí i milion.