"S touto prací se uživit dá, musím se ale snažit a držet cenu v relaci, aby lidé chodili. Aby se vraceli," říká masér Ivo Budil.

"S touto prací se uživit dá, musím se ale snažit a držet cenu v relaci, aby lidé chodili. Aby se vraceli," říká masér Ivo Budil. | foto: Dan Materna, MAFRA

Ženy se aspoň přede mnou nestydí, říká slepý masér

  • 14
Šestačtyřicetiletý Ivo Budil přišel o oko při hře s kamarády v devíti letech. Když se k tomu přidal zánět očního nervu, musel se smířit s tím, že už neuvidí. Dnes se živí jako masér. "Masíruji, protože jsem neměl jinou volbu, ale baví mě to," říká.

Narodil jste se jako normální dítě a o zrak přišel až v devíti letech. Jak se to stalo?
Kamarád mi vypíchl oko, když jsme po sobě házeli klacky. Později se k tomu přidal zánět očního nervu, ophtalmicu, a v jedenácti letech jsem přišel o zrak úplně. Musel jsem chodit do slepecké školy. Měl jsem zbytky zraku, ale postupně to vyčpělo.

Ivo Budil (46 let)

  • Pracuje jako masér v pražské nemocnici Bulovka.
  • Přišel o oko v devíti letech, v jedenácti letech ztratil zrak úplně, nepomohla ani složitá operace ve 22 letech.
  • Reprezentoval Česko na paralympiádě v goalballu, což je slepecký sport podobný fotbalu.
  • Je ženatý a je dvojnásobným tátou.

Jak jste se stal masérem?
Na devítiletce mě bavila biologie, tíhnul jsem k poznávání zvířat, přírody. Zpočátku mě od této profese zrazovali – zrak jsem ztrácel postupně a masérství je namáhavá práce. Pro nevidomé sice fungovalo masérské učiliště, jenže tam brali jen ty, kteří byli schopní si sehnat umístěnku. A to já nebyl. Proto jsem šel na střední ekonomickou školu. Když jsem ji skončil, udělal jsem si masérský kurz. Bylo mi 22 let a pak mi došlo, že musím brát život vážně.

Co se stalo ve 22 letech?
Podstoupil jsem operaci, o které jsem dlouho věřil, že mi pomůže. Když mi sundali obvaz, doktor mi řekl, že už neuvidím. Sprostě jsem mu vynadal. Službu však měla doktorka, která mě kdysi přijímala jako to devítileté dítě s úrazem. Zavolala si mě, celé to se mnou probrala, trochu se mi ulevilo a začal jsem se s tím smiřovat. Největším neštěstím je totiž naděje. Celé mládí jsem prožil v naději, že to bude lepší, že budu mít řidičák atd… Jen jsem život přežíval, ne ho žil. Pak jsem se k tomu definitivně postavil čelem. Začal jsem dohánět, co jsem odkládal.

Baví vás vaše práce?
Výběr masérství byla vlastně znouzectnost. Dnes ale myslím, že to byla dobrá volba. Pracuji v nemocnici na pražské Bulovce na centrální rehabilitaci a baví mě to. Našel jsem se v té práci.

Zajímavé profese

V rubrice Práce a podnikání přinášíme rozhovory se zástupci zajímavých profesí. Další příběhy čtěte zde.

O nevidomých masérech se říká, že mají vyvinutý hmat. Je to pravda?
To se trochu přeceňuje. I když je pravda, že jsme rukama schopni velmi dobře vnímat napětí ve tkáních. Nemohu si ale dovolit nic šidit. Dělám to naplno, tak, aby to mělo smysl.

Co říkají pacienti?
Jsou spokojení. Dost často slýchám pochvaly. Má slepota má ovšem i další výhody – ženské se přede mnou nestydí, odpadá stud před mužem - masérem. U mě mají jistotu, že je neočumuji. Je tu ovšem i spousta nevýhod – nevidím člověka, když stojí. Nemohu posoudit třeba, zda nemá skoliozu či jiné odchylky. A taky nevidím zarudlá místa.

Bylo to těžké po skončení školy najít si práci?
To bylo ještě za komunistů. Nejdříve jsem dělal v nemocnici spojovatele, potom jsem si udělal masérský kurz. Zkoušel jsme si najít práci v lázních v Luhačovicích, ale pak mě vzali v Praze na Bulovce.

Vy asi jste schopen zajistit rodinu, je to tak?
S touto prací se uživit dá, musím se ale snažit a držet cenu v relaci, aby lidé chodili. Aby se vraceli. Protože jsem nejvíce závislý na lidech, kteří se vracejí a na jejich známých. Nechci inzerovat, o to nestojím. To není můj styl.

Spousta postižených si ani práci nehledá, spoléhá se na sociální dávky….
Někdo je pracovitější, někdo méně. Je to jako v každé společnosti. Nevidomý to má těžší a pokud v sobě nemá chuť jít do toho, raději minimalizuje své náklady a nějak vyžije. Není to vždy jednoduché. Některé věci musejí kolegyně dělat za mě, bývají naštvané. Vůbec to není jednoduché.

Může se hodit

Najděte si práci, která vás bude opravdu bavit na jobDNES.cz.

Zaujměte potencionálního zaměstnavatele kvalitním životopisem. Vygenerujte si jej zdarma na jobDNES.cz.

Čeho nejvíce litujete?
Já se v těch věcech moc nebabrám, co nejde, to nejde. Ale mrzelo mě, když jsem chodil s dětmi na vycházky, nemohl jsem jim něco ukázat, protože jsem nevěděl, zda to tam je nebo není. Musel jsem k nim přistupovat jinak. Věřit jim - třeba když byly malé a šli jsme po ulici, že mi nevletí pod auto. A taky se musel naučit předcházet konfliktům, protože dobře vím, že když jim budu chtít dát facku a začnu je honit kolem stolu, nikdy nemůžu zvítězit. Těžko je k něčemu vedete. Když s nimi chci sportovat, potřebuji k tomu někoho dalšího. Mám štěstí na kamaráda, který se mi věnuje, pečuje o mě dvacet let. Hodně spolu sportujeme.

Pomohl vám sport?
Dodnes mi pomáhá. Trávím čas prací, rodinou, sportem a chodím do hospody. Sport mě baví. Chodím na bowling, na lezeckou stěnu, hraji show-down, kde se míček kutálí po stole, chodíme plavat, reprezentoval jsem Česko na paralympiádě v goalballu, což je slepecký sport podobný fotbalu. Už asi šestkrát jsem startoval na Jizerské 50. V létě jezdíme na tandemovém kole.

Kdo má život jednodušší? Kdo nevidí od začátku nebo kdo přijde o zrak později?
Pokud se s tím člověk srovná, má výhodu ten, kdo viděl. Nevidomému spousta věcí chybí. Třeba velmi těžko získává pohybové návyky. Těžko se učí jezdit na běžkách.

Umíte si pořád vybavit barvy?
Snažím se o to, vím, o jaké barvě mluvíme. Představit si barvu není jinak možné.

Pomáhají vám moderní technologie?
Velmi. Když to srovnám před 25 lety a dnes, je to jako, když člověk objevil oheň. Mohu si stáhnout knížku a poslouchat ji, aplikace mi přečte i mail a mohu na něj i rovnou odpovědět. Velkou výhodou jsou GPS navigace, bez nich bych se v Praze vyznal jen velmi těžko.