Z průzkumu společnosti Ipsos vyplynulo, že pro 78 % zaměstnanců je důležité, zda je jejich firma společensky odpovědná. Češi jsou také až třikrát ochotnější takovou firmu doporučit. I proto roste počet firem, které se snaží dělat dobré skutky. Chtějí se zviditelnit na trhu a podpořit dobrou značku zaměstnavatele. Ale umějí to? „Problém je, že mnohdy peníze vydávají na projekty bez důkladné přípravy. Prostě jen proto, že se to má a společnost to přece chce. Firmy by se ale neměly štítit myšlenky, že i dobro může být napojené na byznys,“ říká Tomáš Poucha.
Takže jak to v České republice s CSR vypadá?
CSR (Corporate Social Responsibility) je u nás hodně batikovaná záležitost. To je objímání stromů, to je rozeznívání misek a zenový pohled na svět. A když toto téma otevřete, bývají lidé dost militantní. Peníze pro postižené nebo pro děti se přece neřeší. „Vy snad nemáte rádi postižené nebo děti?“ ptají se. Bohužel toto přivedlo CSR do situace, že se o něm nepochybuje, ale ve skutečnosti se neví, co to vlastně je. Ptám se manažerů firem, co z toho, že jejich zaměstnanci někde natírají ploty, vlastně mají. A oni na mě koukají, jako že mi nerozumí, protože co by z toho měli mít? Dobro se přece musí dělat jen tak. Jenže to není úplně pravda.
Tomáš Poucha
 |
Jak se tedy má dělat?
Musí mít logickou a smysluplnou návaznost na to, čemu se firma věnuje. Takže pokud jsem banka, a dávám peníze na dostihy nebo na balet, je to sice hezké, ale nikdo nechápe proč zrovna balet nebo koně. Lidé chtějí, aby byla firma odpovědná, to dokazuje právě průzkum Ipsos, ale očekávají, že se bude věnovat dobročinnosti ve svém oboru.
Tedy například mezi lidmi panuje názor, že banka šidí a mate. Takže v rámci CSR by se měla věnovat zvyšování finanční gramotnosti. Nebo co je největší problém velkých továren? Pravděpodobně to, že ničí životní prostředí. Tak by se v rámci CSR měly věnovat tématu životního prostředí a ne, že budou dávat peníze na hasiče, i když je to fajn. Retail se zase podle názorů veřejnosti nechová úplně hezky k zaměstnancům. Tak proč v rámci společenské odpovědnosti nevymyslet něco pro ně?
Tedy „dobro“ musí mít smysl.
Jistě. Nepodniká se proto, abychom byli usměvaví, ale podniká se pro peníze. Takže bychom měli řešit i u CSR, jaký má přínos. Nemusí vydělávat, ale může pomáhat značce. Nedávno mi říkali v jedné z největších českých firem, že CSR dělají bezvadně, že se jednou za čas seberou a jdou do vybrané školy natírat ploty nebo zasazovat stromy.
A já se zeptal proč? Zaměstnanci to mají rádi, lépe se poznají a ještě pomůžeme, říkali. To je super, ale co to jako říká o firmě? Mimochodem ploty se natírají ve velkém - přemýšlel jsem dokonce, že bych někde koupil velký plot, aby si ho chodili lidé z firem natírat, jak budou potřebovat. Ale to jsem odbočil.
PrůzkumCo by měly české firmy podporovat v rámci CSR aktivit podle zaměstnanců?
|
Velmi často také slyším, že firmy vyberou mezi zaměstnanci různé věci a nosí je do dětských domovů. Ale ty dětské domovy už říkají: my už nechceme žádné věci, my už toho máme hodně. Ale pokud v dětském domově udělá firma dětem zábavné dopoledne, vysvětlí jim, co je to finanční gramotnost nebo jak se mají starat o životní prostředí, tak to bude mít smysl a navíc tím podpoří značku. Správně nastaveným CSR se totiž opravdu dá společnost posunout k lepšímu.
Kde je tedy hlavní problém? V manažerech?
Problém je často v myšlení, ve strategii top managementu. Ty nánosy jsou letité, někde se prostě roky natírá, jinde se peče cukroví a nikdo už to neřeší. Takže je třeba, aby někdo z top managementu přišel a řekl: měli bychom se ubrat jinou cestou. Ale jsou i společnosti, které mají CSR aktivity tlačené zespoda, tedy rozhodují o nich zaměstnanci. Odsouhlasí si třeba, že chtějí postavit ve městě fotbalové hřiště. A mají z toho radost a jsou vůči zaměstnavateli loajálnější.
Bavíme se tu o chybách v nastavení společenské odpovědnosti, ale jsou i firmy, které to umí, ne?
Ano, přibývá firem, které si uvědomují, že by tyto aktivity měly mít nějaký přesah, a že CSR nemá být velkohubé. Ta jejich dospělost v myšlení se projeví právě tak, že si uvědomí, jak lidé firmu vnímají navenek a podle toho nasměrují aktivity. Přibývá dokonce i firem, které jsou zcela promyšleně odpovědné a mezi jejich hodnoty patří to, že jsou férové natolik, že odmítají spolupracovat s někým, kdo má špatnou pověst. A to i s vědomím, že přijdou o kšeft, o peníze.
A pak jsou tu také firmy, které kvůli svému oboru podnikání nemají dobrou pověst, dělají spoustu aktivit, dobrých, promyšlených, ale lidé to neocení. Například tabákové firmy nebo společnosti, které se pohybují na hraně oblíbenosti, tedy pro někoho jsou oblíbené, jiní je zavrhují. Ty to mají těžší celkově.
Je třeba odpovědnost ukazovat?
Některé firmy se chovají odpovědně a ani o tom veřejnost neví. Příkladem může být třeba jedna německá firma, která se primárně zabývá prodejem kávy, ale nabízí i spotřební zboží. Vydělává a ví, že musí něco společnosti vrátit. A tak je odpovědná už mnoho desetiletí, ale záměrně své projekty tají. U nás mohou být příkladem malé firmy, které ve svém regionu dělají osvětové akce, různě pomáhají, ale vůbec to CSR aktivitami nenazývají. Ale já si myslím, že se o tom má vědět. Když se mi daří, tak bych měl pomáhat a svět někam posouvat. A říct to nahlas není špatné. Špatné je to, když převáží slova, že něco dělám, nad skutečnými činy.
