Michal Kuděj

Michal Kuděj | foto: archiv Michala Kuděje

KOMENTÁŘ: Plošné zkrácení doby oddlužení může rozpoutat nejen zvýšení cen

  • 9
Novela insolvenčního zákona by do naší legislativy měla transponovat i část evropských pravidel. Jedním z nich je zkrácení doby oddlužení pro podnikající fyzické osoby, a to z pěti na tři roky, vláda ale navrhuje dobu oddlužení zkrátit plošně pro všechny. Jaké negativní důsledky by takový krok mohl vyvolat, rozebírá ve svém komentáři ekonom Michal Kuděj.

Vláda si zřejmě od tohoto kroku slibuje, že zatraktivní oddlužení pro předlužené lidi, kterých je v ČR dlouhodobě značné množství, a motivuje je tím k vystoupení z šedé ekonomiky do standardního prostředí.

Zkrácení doby oddlužení však také významně sníží míru uspokojení věřitelů, tedy množství peněz, které dlužníci v oddlužení svým věřitelům splatí. Už dnes pro ně má totiž režim oddlužení tu výhodu, že část dluhu je jim odpuštěna.

Zkrácení doby oddlužení pro všechny může zvýšit ceny zboží i služeb

Na snížení míry uspokojení by logicky museli věřitelé reagovat. Pokud se budou více setkávat s tím, že budou na značnou část svých nároků muset zapomenout, zvýší to jejich náklady, které pak budou promítat do ceny svých produktů a služeb. Nepůjde o jednorázové či skokové zvýšení cen, nicméně bych se nedivil, kdyby už teď věřitelé v reakci na novelu uvažovali o promítnutí těchto nákladů do svých cen, aby si vykompenzovali případné dodatečné ztráty.

Stačí se podívat na produkty na našem trhu, které jsou dlouhodobě kritizovány za to, že jsou v porovnání s jinými evropskými státy dražší. Můžeme si položit otázku, jestli nejsou dražší zrovna proto, že si tak jejich producenti chrání své určité oprávněné zájmy, vyvolané podobnými faktory.

Ohroženým má pomáhat systém sociálního zabezpečení

Troufnu si říct, že novela insolvenčního zákona má charakter prohloubení redistribuce bohatství ve společnosti, a to směrem od věřitelů k dlužníkům. Je otázka, jaké má tato redistribuce v takové míře ekonomické opodstatnění. Podle mého názoru opodstatnění nemá.

Často diskuse sklouzává pouze k tomu, že je potřeba pomoci ohroženým skupinám, jako jsou matky samoživitelky či senioři. Jsem přesvědčený, že pokud se má pomoci těmto skupinám, tak se to nemá dělat plošně pomocí insolvenčního zákona či poskytování benefitů dlužníkům. Od toho máme systém sociálního zabezpečení. A nepovažuji za férové, že stát v podstatě přenáší náklady na sociální zabezpečení na soukromý sektor, konkrétně na věřitele.

Novela nahrává nezodpovědnému finančnímu chování

Michal Kuděj

  • Vystudoval obor podniková ekonomika a management na Vysoké škole ekonomické v Praze.
  • V praxi se specializuje na firemní finance a restrukturalizační procesy.
  • Od roku 1991 se věnoval řadě činností, působil jako konzultant v oblasti firemních financí, fúzí, akvizic a dalších podnikových kombinací, věnoval se také obchodování na kapitálovém trhu a investicím do nových projektů.
  • V poslední době se podílel na významných restrukturalizačních projektech, a to jak v insolvenčním řízení, tak i mimo něj.
  • Je zakládajícím partnerem poradenské společnosti TARPAN Partners, kde působí od roku 2010.

Dalším dlouhodobým dopadem bude změna v chování dlužníků i věřitelů. Namísto toho, aby se ve společnosti posilovalo přesvědčení, že dluhy je potřeba splácet, novela insolvenčního zákona dále prohlubuje dojem, že je v pořádku se zadlužit, a pokud to člověk nezvládne, od dluhů bude oproštěn. A u věřitelů to posiluje vnímání rizika, že své pohledávky nedostanou zaplaceny zpět.

Ve výsledku tak novela dokonce může vést k vyšší míře zadlužování a také nárůstu počtu dlužníků, kteří své dluhy nezvládají. Tedy k opaku toho, co je dnes deklarováno.

Ne na všechno je vhodné si půjčit. Na dluh se dá pořizovat bydlení či investice, ale spotřební věci by se prostě na dluh kupovat neměly. Tím hrozí, že se budeme vzdalovat od tradičního vzorce chování, že bychom si na některé věci měli nejdříve vydělat a teprve poté si je koupit. Návrat k těmto vzorcům chování je pak velmi těžký.

Novela řeší důsledek, nikoliv příčiny

Je pravda, že je potřeba zadlužené lidi vytáhnout z šedé zóny zpět do regulérního pracovního procesu. Napětí na trhu práce je například i jedním z viníků inflace a limitací tuzemské ekonomiky. A každý krok, který dostane více lidí na pracovní trh, je proto vítaný.

Jenže podle mého názoru bychom se měli podívat na to, co předlužení způsobuje a řešit spíše jeho příčinu než následek. Jak je možné, že se v takové míře zadlužují lidé, kteří nejsou schopni splácet své dluhy? Jak je možné, že jim jsou poskytovány další půjčky na splácení půjček či prodeje na splátky?

Určitě se shodneme na tom, že řada lidí, kteří nedosáhnou na bankovní úvěry, se uchýlí k nebankovním poskytovatelům půjček, jejichž způsoby jsou mnohdy na hraně legality. A ten, kdo půjčí člověku, u kterého je evidentní, že s vysokou pravděpodobností nebude schopen splácet, by měl nést ekonomické následky. Třeba takové, že pokud neprokáže řádnou péči ve smyslu relevantního ověření schopnosti dlužníka splácet, nebudou jeho pohledávky uznány.

Rozlišujme mezi podnikáním a nezodpovědnou spotřebou

Transpozice evropské směrnice požaduje zkrácení doby oddlužení pro podnikající osoby a živnostníky. Mnohokrát jsem zaslechl názor, že je potřeba dobu oddlužení zkrátit plošně pro všechny občany, protože nelze oddělit dluhy z podnikání od ostatních dluhů. Takový argument snad ani není možné myslet vážně a považuji ho za absurdní, protože oddělit dluhy z podnikání od ostatních dluhů je, alespoň pro nás ekonomy, velmi jasné. Působí to na mě stejně, jako kdyby někdo řekl, že není možné oddělit příjmy z podnikání a ze závislé činnosti. Jestli to u dluhů někdy nejasné je, tak jde o jednotky případů, ze kterých není možné odvozovat systémový problém.

Dluhy z podnikání jsou zcela jiného charakteru. Podnikání je logicky spojené s podnikatelským rizikem, bohužel řada podnikatelů se při podnikání dostane do dluhů, které není schopna je splácet, protože prostě přestřelili podnikatelské riziko. A taková podpora podnikání formou oddlužení má pro ekonomiku smysl.

Přimlouval bych se tedy za to, abychom důrazně odlišovali mezi oddlužením lidí, které dostalo do problémů podnikání, od dluhů, které vznikly jen neúměrnou spotřebou. Evropská unie to ve své směrnici rozlišuje a my bychom měli také. Míra předlužení v ČR je bezpochyby problém a odpouštění dluhů určitě udělá dlužníkům radost. Pokud ale chceme dlužníkům a ekonomice pomoci, neustálým odpouštěním dluhů toho nedosáhneme.