Učitelka finanční gramotnosti na základní škole měla ve třídě žáka, který nevěděl, že existují peníze, protože vždy viděl rodiče platit jen kartou. Vy s dětmi hovoříte v rámci projektu Bankéři do škol, překvapily vás někdy, ať už svou neznalostí či naopak znalostí?
Překvapily, a to v dobrém. Loni jsem byla na základní škole v Praze 6 ve třídě druháků, a když jsem se zeptala, odkud se berou peníze v bankomatu, co si vybírá tatínek s maminkou kartou, tak jsem dostala tak přesnou odpověď, že by to lépe nedokázal říci snad žádný z lektorů.
Překvapilo vás někdy vlastní dítě?
Kdysi mě překvapil můj syn, když viděl reklamu na půjčku na jedoucím autě před námi, a za celou cestu z Krkonoš až do Prahy jsme se nedobrali nějakého přesvědčivého vysvětlení. Na druhou stranu vysvětlit předškolním dětem, proč se za půjčení peněz vybírají úroky, vlastně možné není. Tedy je, ale jim to opravdu nedává smysl, i když vám třeba porozumí. Na tomto příkladu se ale dá krásně ukázat, že o penězích je potřeba mluvit skutečně od malička, ale současně je zbytečné konfrontovat děti s informacemi, které pro ně nemají absolutně žádný význam a které je do vidění světa pohledem dospělých dovedou až příliš brzy.
Kdo by se měl podílet na finančním vzdělávání?95 % Stát prostřednictvím středních škol 94 % Stát prostřednictvím základních škol 90 % Rodina 81% ČNB, ministerstvo financí 81 % Banky prostřednictvím poradců Zdroj: Průzkum agentury SC&C pro ČBA |
Kdo by měl děti finančně vzdělávat, škola nebo rodiče?
Obojí je důležité. Určitě je dobře, že v České republice se ve školách tématu finančního vzdělávání věnujeme již zhruba 10 let. Platí ale, a praxe to i nadále potvrzuje, že největší vliv mají vlastní zkušenosti a samozřejmě domácí prostředí. V případě, že se tématu financí budeme ve výchově zcela vyhýbat, neznamená, že se od nás děti nic nenaučí. Ony opravdu vnímají všechno, co se okolo nich děje, velmi silně.
To, jaký vztah máme k penězům, se promítá do našeho každodenního života. Proto rozhodně doporučuji o penězích mluvit podobně jako o dalších nezbytnostech současného života. Obdobně jako v oblasti osobní hygieny u nás do velké míry převažují návyky, které jsme si vytvořili od mala doma, tak i ve vztahu k financím je užitečné zažít si dobré příklady v rodině a postupně informace přidávat a doplňovat i výukou ve škole.
Naspořte dětem na studia. Poradíme vám, jak. |
Kdy bychom s dětmi měli začít mluvit o financích?
Nelze asi stanovit přesnou věkovou hranici. Chce to ale odmalička a postupně. Děti s námi prožívají dny všední i slavnostní, s tématem peněz se setkávají téměř každodenně. Jde o to odpovídat na otázky a tu a tam k tomu něco přidat. Třeba i to, že peníze se nemusí brát zas až tak vážně, a dá se s nimi tak trochu hrát. Postavit věž třeba z pětikorun může být někdy docela výzva. Přistupovat k financím vážně je sice dobré, ale ještě lepší je to dělat se špetkou humoru a s nadhledem. S hraním pak souvisí i učení.
Mají děti znát finanční situaci rodiny? Třeba i to, že se nám nedaří splácet půjčky?
I když se to mnohým z nás možná nebude líbit, tak odpověď na obě otázky je ano. Samozřejmě není nutné zatěžovat osmileté dítě všemi detaily o tom, co znamená mít hypoteční úvěr nebo jej děsit exekutorem již od tří let. V zásadě je ale rozumné dětem podávat pravdivé informace o všem, co se nás silně dotýká, takže i o našich financích. Děti totiž stejně budou vnímat, že něco není v pořádku. Zejména pokud půjde o skutečně zátěžové finanční situace, a děti k nim nedostanou patřičné vysvětlení, je možné, že je to vlastně bude zatěžovat ještě více.
Helena Brychová Absolvovala právnickou fakultu. Má desetiletou praxi na různých pozicích v bankovním sektoru. Dnes se věnuje práci v České bankovní asociaci. Kromě projektů finančního vzdělávání, které jsou určeny pro veřejnost, je také vedoucí vzdělávacího centra ČBA Educa, které zajišťuje odborné zkoušky pro profesionály. |
Pokud s nimi ale budeme mluvit o tom, co a jak máme nastaveno, co nás právě pálí a kde jsme možná udělali chybu, je rozhodně větší šance, že se z našich chyb nejen poučí, ale že se celkově s penězi naučí pracovat mnohem otevřeněji a bude to pro ně v budoucnu jednodušší. Pokud si pak my sami najdeme cestu, jak z nesnadné situace ven, je velmi pravděpodobné, že děti budou později k těžkostem života, včetně těch finančních, přistupovat bez zbytečných obav.
Jak naučit děti hospodařit? Je kapesné dobrá volba?
Kapesné je jednou z dobrých možností, jak se tématu financí začít věnovat v rámci výchovy trochu systematicky. Pravidelné opakování dává dětem nejen možnost uvědomit si pár věcí, které se hodí k sestavení rozpočtu a jeho významu, ale současně přináší téma financí na stůl. Jednoduše je to důvod, proč se o penězích třeba každý týden alespoň chvíli bavit. To, že existují příjmy, které mohu očekávat, ale také takové, které jsou navíc a spoléhat se na ně nemohu (přivýdělek na brigádě nebo peněžní dárek k narozeninám či za vysvědčení), a obdobně, že tomu je na straně výdajů, je prostě dobré skutečně zažít a nejen slyšet.
Co poslat občas dítě na malý nákup?
Ano, hodí se, aby děti samostatně musely řešit situace, v nichž peníze hrají roli. Při drobných nákupech získají alespoň určitou představu o tom, co kolik stojí a zároveň se tak v povídání o financích můžeme dostat k hodnotě práce a k hodnotě peněz. Pokud se to někdy tak úplně nevydaří a třeba se peníze vytrousí z kapsy (samozřejmě doporučuji začínat s opravdu malými obnosy), nevadí, i z toho vyplyne zážitek, zkušenost a poučení.
Je jedno, jestli kapesné budu posílat měsíčně na účet nebo dám dítěti stovku papírovou?
Jedno to tak úplně není. I jako dospělí jsme si někdy jen velmi pomalu zvykali na věci, které dnes považujeme za úplně samozřejmé, např. placení kartou, nákupy na dálku atp., a třeba jsme i odkládali dobu, než se je vůbec odvážíme vyzkoušet. I pro děti, byť to s moderní technikou mohou umět mnohem lépe než my, bude lepší, když budeme postupovat krůček po krůčku. Takže založení účtu je dobrý nápad, a v některých bankách je to možné dokonce již od 8 let, ale v takových 12 či 13 letech už se k vlastnímu účtu budou děti umět postavit určitě mnohem lépe.
Nedoporučuji hned veškeré finance nechat běhat pouze virtuálně. Pokud začneme s kapesným v drobných mincích na prvním stupni základní školy, a pak přejdeme třeba ke stokoruně či dvěma na druhém, a až pak přidáme platební kartu, bude tempo pozvolnější a pro děti určitě uchopitelnější.
A pozor, tady je možná důležité i zdůraznit časový aspekt, a totiž skutečnost, že děti nebudou od počátku schopny pracovat s měsíční frekvencí, kterou u nás typicky vzhledem k financím používáme. Týdenní lhůta je dostatečně dlouhá, a přitom pro děti lépe uchopitelná.
Mám hospodaření s kapesným kontrolovat, nebo naopak dítěti nechat volnou ruku, ať si samo zjistí, co si může pořídit a za kolik?
Pokud budeme postupně nastavovat pravidla a rozšiřovat dětem obzor ve světě financí, na potřebu zjišťování, kde a za kolik je co k mání, si děti přijdou samy. V rámci stanovených limitů a kapesného bychom jim měli dopřát volnost, a nekontrolovat naprostou každou korunu, kterou utratily. Špatné příklady a chyby jsou tím nejlepším učitelem, ale často jen v případě, že je zažijeme na vlastní kůži, a ne když je slyšíme jen z vyprávění.
Je správné děti finančně odměňovat například za pomoc v domácnosti?
Tuhle otázku slyším často. Podle mého, a pevně věřím, že to není jen můj pohled na věc, je běžná pomoc v domácnosti, úklid po sobě, po večeři, ve svém pokojíčku, anebo střídání se v luxování celého bytu, něčím, co je součástí rodinného soužití, a nikoli finančního vzdělávání. Vazby mezi lidmi a skutečnost, že společná domácnost vyžaduje zapojení všech členů, je něco, co stojí mnohem výš než jakékoli povědomí o penězích, a co by mělo být naprosto samozřejmé.
Na druhou stranu je ale možné si představit, a třeba i pravidelně realizovat něco jako brigády. Když například navíc děti posekají celou zahradu nebo sousedovi pomohou s odvozem odpadu, je možné se domluvit, že za práci navíc jim náleží odměna, a proč ne rovnou ve formě peněz.
Jak jste vy sama vedla své děti k finanční gramotnosti?
Kapesné je u nás samozřejmostí od první třídy, protože děti se během školní docházky začínají setkávat s potřebou či chutí mít u sebe pár drobných a něco si samostatně koupit. Zároveň mají volnost v tom, za co své kapesné utrácejí, a právě proto, že to není vždy tak úplně podle mých představ, tak se k tématu potřeby a chuti vracíme poměrně často. Od dvanácti let to zkoušíme s platební kartou, a je pravda, že zkušenosti jsou to někdy velmi těžce a draze nabyté, ale beru to tak, že proto se odehrávají právě teď, a ne až v dospělosti, kdy by mohlo jít o částky a dopady mnohem horší.
Mimochodem, já jsem se při těch eskapádách, jakými všemožnými způsoby je dnes možné platit, a že k tomu opravdu stačí jen jedno vyjádření souhlasu, o kterém třeba ani nevíte, také ledacos naučila. Velmi jednoduše se vám totiž může stát, že v rámci stanovených, ale velmi vysokých limitů, vám budou třetí strany například přes mobilního operátora účtovat cokoli. Takže považuji finanční vzdělávání s dětmi vždy za lekce vzájemné a velmi si jich cením.
