„Kdo si koupí Vattenfall, koupí si spolu s ním i odpor místních obyvatel,“ říká sebevědomě Dolnolužický Srb Thomas Burchardt na bočním svahu jednoho z největších německých hnědouhelných lomů Welzow Süd, jehož bagry se neúprosně prokousávají zeminou směrem k vesnici Proschim.
Obec se třemi sty obyvateli je aktuálně nejohroženějším sídlem v lužickém hnědouhelném revíru na pomezí Braniborska a Saska. Tamní situace v mnohém připomíná dění kolem Horního Jiřetína. Rozdíl je však v tom, že za Proschimem stojí rypadlům v cestě ještě Karsfeld, Lindenfeld a řada dalších vesnic, jejichž obyvatelé dávají hlasitě najevo, že se svých domovů jen tak lehce nevzdají.
Burchardtovo varování směřuje do Česka. Jako nejpravděpodobnější kupci německých hnědouhelných aktivit švédského státního molochu Vattenfall se rýsují polostátní společnost ČEZ a holding EPH Daniela Křetínského a skupiny J&T. Obě společnosti už svůj zájem veřejně potvrdily, o dalších potencionálních kupcích se zatím jen spekuluje.
Transakce se pro oba lídry české energetiky může jevit jako lukrativní byznys. Ani jeden z uchazečů není v Německu nováčkem. EPH vlastní prostřednictvím své společnosti Mibrag doly a elektrárny ve středoněmeckém revíru, které koupil před třemi lety právě od ČEZ.
Nový majitel získá přístup zhruba k jedné miliardě tun uhlí, jehož vytěžení je v různém stadiu povolování. Podle některých odhadů vystačí lužické zásoby dokonce ještě na 230 let. I když se jeden z pěti lomů zavře už letos, v plánu je otevření dvou úplně nových lokalit. Součástí nabídky jsou také hnědouhelné elektrárny v těsné blízkosti dolů, což značně snižuje náklady na transport.
Hnědé uhlí se kvůli přeregulovanému trhu vyplatí spalovat i při současných nízkých cenách elektřiny a poptávka po hnědouhelném proudu roste. Německo kvůli tomu dokonce navzdory veškerým snahám o ozelenění energetiky v posledních letech zaznamenalo nárůst emisí CO2. A další růst poptávky po proudu ze stabilních zdrojů lze očekávat po roce 2022, kdy se definitivně odstaví poslední ze sedmnácti ještě fungujících atomových reaktorů.
„Až Německo vypne své jaderné elektrárny, vznikne v zásobování elektřinou díra, kterou zcela jistě zaplní hnědé uhlí. Elektrárny pak budou značně vydělávat,“ je si jist Wolfgang Rupieper. Někdejší soudce si našel v penzi neobvyklý koníček. Jakožto předseda organizace Pro Lausitzer Braunkohle lobbuje za zachování těžby v Lužici a je na něm poznat, že v budoucnost hnědého uhlí opravdu věří.
Bioplynkou proti rypadlu
Plány ČEZ a EPH vypadají logicky. To by ovšem lidé, jako je Rupieper, nesměli být za západní hranicí Česka osamocení. Při debatě o budoucnosti těžby v sále společenského domu městečka Großräschen, které ze všech stran obklopují jezera po bývalých lomech, působí jako přízrak z minulého století. A sám to přiznává. „Jsem zde vnímán jako muž minulosti,“ říká a i přes nesporný rétorický talent a dobře připravenou argumentaci není pro něj vůbec snadné čelit výpadům starostů a dalších zástupců obyvatel ohrožených vesnic.
„Musíme zabránit, aby byly vystěhovány jakékoliv další vesnice,“ útočí na něj Matti Nedoma. Mladý právník v perfektně padnoucím obleku navenek působí dojmem zástupce nadnárodní korporace. Místo toho však hájí zemědělce z Proschimu před postupujícími rypadly. Těm v cestě za uhlím stojí mimo obytných domů a kostela také nová bioplynová elektrárna. Souboj o budoucí podobu energetiky v Německu, která v konečném dopadu značně ovlivní také podobu českého trhu, snad nemůže mít výstižnější symbol.
Pokud Nedoma ve své snaze uspěje, může to být pro budoucí majitele lomů značný problém. Vedle argumentů o ničení krajiny a znečišťování ovzduší padají nezřídka i slova o obraně kultury Lužických Srbů, kteří během uplynulých staletí překonali veškerý útlak. Nyní, když jim politická situace přeje a srbština se běžně vyučuje na místních školách, hrozí, že se malý národ kvůli přesídlování rozmělní do různých koutů Německa a zanikne. „Ekonomické zájmy těžařů jsou nadřazovány nad všechno ostatní: vesnice, stromy, vodu a také srbskou kulturu,“ rozčiluje se Thomas Burchardt.
Odklon od jádra, odklon od uhlí
Vattenfall zaměstnává v hnědouhelném průmyslu osm tisíc lidí a s výjimkou ohrožených vesnic se většina obyvatel Lužice v obavě před nezaměstnaností vyslovuje pro pokračování těžby. Na to stejně jako v Česku slyší především levicové strany, které se zasazují o další rozšiřování dolů.
Příznivci těžby však nejsou ve svém postoji jednotní, značné názorové rozdíly panují i mezi jednotlivými politickými stranami. Debata se nevede ani tak o tom, zda v těžbě pokračovat, nebo ne, ale spíš o termínu definitivního ukončení. Po heslu „Atomausstieg“, tedy odklonu od jádra, se „Kohlenausstieg“ stal denně probíraným tématem v nejvyšších patrech německé politiky.
„Musíme situaci hodnotit především z pohledu tisíců pracovních míst, které uhelný průmysl v Německu zajišťuje, a jaký bude mít ukončení těžby vliv na postižené regiony. My říkáme, že přechod musí proběhnout velmi plynule,“ říká sociálnědemokratický poslanec Spolkového sněmu a člen výboru pro hospodářství a energii Florian Post. Podle něj je možné těžit uhlí ještě čtyřicet let.
Častěji však zaznívá výrazně dřívější termín. Rypadla v porýnském revíru na západě Německa se definitivně zastaví už v roce 2040 a odpůrci těžby prosazují, aby toto datum platilo i pro lomy na východě země. „Situaci na východě však komplikuje právě odchod Vattenfallu,“ říká Postův kolega z parlamentního výboru Oliver Krischer ze strany Zelených.
Ať Vattenfall odkoupí ČEZ či EPH, bude termín ukončení těžby jednou z prvních věcí, kterou bude muset vedení firem s německými politiky řešit. A spolu s tím i zodpovědnost za vzniklé ekologické škody a rekultivaci lužické krajiny, kterou převezme spolu s doly. To znamená miliardové náklady po mnoho let.
Švédský koncern přitom dává najevo, že se chce svých hnědouhelných aktivit zbavit co nejdříve. Teoreticky by mohlo dojít k prodeji už ve druhém čtvrtletí, v praxi se však počítá s koncem tohoto roku.
Proč se společnost z Německa stahuje, není přitom zcela zřejmé. „Vattenfall je státní firma a nová švédská vláda se rozhodla zbavit se hnědého uhlí,“ říká Rupieper. „Bylo to čistě ekonomické rozhodnutí. Vattenfall už nedovede hnědouhelné elektrárny v Německu rentabilně provozovat. Společnost vykázala v minulých letech ztráty v řádu stovek milionů eur a i z toho je vidět, že hnědouhelný průmysl se blíží ke svému konci,“ pochybuje o oficiálním vysvětlení Nedoma.
Nejistá budoucnost hnědouhelného průmyslu v Německu, odpor místních iniciativ a řady politiků i nákladná a zdlouhavá rekultivace krajiny ničené ještě v dobách NDR může mít však pro potenciální zájemce jednu výhodu. Může posloužit jako tlak na co nejnižší cenu.
Ta by se podle agentury Reuters mohla pohybovat mezi dvěma až třemi miliardami eur, tedy 55 až 82 miliardami korun. „To jsou čisté spekulace. V tuto chvíli není třeba vůbec jasné, jestli součástí prodeje budou také přečerpávací vodní elektrárny. Zatím je všechno otevřené,“ odmítá však částku komentovat mluvčí Vattenfallu Stefan Müller.
