Eurobondy mají oživit eurozónu. Hrozí ale ztrátou finanční suverenity

Evropská krize je ve fázi, kdy selhal záchranný mechanismus a pomyslný autobus zemí s eurem se řítí proti zdi. Řidič má před sebou několik brzd, ale na ty, které zaručeně brzdí, dupnout nestihne. Nohou proto tlačí na zbývající brzdu s nápisem eurobondy.

Ilustrační snímek

Malá metafora naší evropské situace má říci jediné. Dobrá a hlavně rychlá řešení nejsou, situace v zemích, jako je Itálie a Španělsko, se neuklidňuje a evropské státníky to vážně znepokojuje, byť se jim na tváři rýsuje úsměv.

Fond pro záchranu problémových zemí, známý pod zkratkou EFSF, z něhož se financují akutní potřeby Řecka nebo Portugalska, pro Itálii a další kandidáty na finanční pomoc stačit rozhodně nebude a nemůže být ani doplněn o další peníze. "Francie by tím zřejmě přišla o svůj nejvyšší rating a následně by o rating AAA přišel i samotný fond," vysvětlil ekonom Cyrrus Marek Hatlapatka.

Dobrá řešení nejsou

Je několik dalších možností, jak přivést zadlužené země znovu na trh, jinak řečeno snížit současné lichvářské úroky, za které si půjčují. Ekonom Cyrrus našel tři: půjčku od Mezinárodního měnového fondu, přímý zásah Evropské centrální banky a zavedení takzvaných eurobondů - rovněž pod taktovkou ECB.

Problém je, že je třeba jednat co nejrychleji, čímž se výběr zužuje. "Itálie potřebuje v nejbližších třech měsících na trhu refinancovat přes 200 miliard eur dluhu a bez pomoci ECB to nedokáže," říká ekonom Era Poštovní spořitelny Jan Bureš.

Ze tří možností, jak autobus zastavit, proto vypadly první dvě. Měnový fond potřebuje k efektivnímu zásahu zvýšit příspěvky neevropských zemí, jako je Kanada či USA. A přímý zásah ECB by znamenal porušení smluv o EU a na změny legislativy rozhodně není čas, myslí si Hatlapatka.

Proto se opráší staronová myšlenka zavedení eurobondů, tedy společně vydávaných dluhopisů, za které budou ručit dohromady země eurozóny. Jakým způsobem, to se zatím přesně neví.

Tři možné varianty

Diskutuje se o třech variantách. První by bylo nahrazení všech národních dluhopisů eurobondy, to je ale extrémní a politicky neprůchodná varianta. Druhou variantou je jen částečné nahrazení dluhopisů dané země společnými dluhopisy a třetí varianta předpokládá, že by státy neručily společně, ale jen ve výši svých půjček. (podrobný popis všech variant v tabulce)

Nehledě na to, která z nich nakonec převáží, a může to být nakonec i nějaká úplně jiná, eurobondy povedou k větší rozpočtové federalizaci Unie. V tom se oslovení ekonomové jednoznačně shodují.

"Jde o jeden z pilířů společné fiskální politiky. Navíc existence eurobondu si vynucuje také přenos části fiskální suverenity z národní na unijní úroveň a zesílený dohled nad tou částí rozpočtové politiky, která zůstane v působnosti jednotlivých států," tvrdí například David Marek z Patria Finance.

Extrémní varianta: Řecko zbohatne, Německo zchudne

Nejvíce by finanční nezávislost ohrožoval první návrh, kdy by evropské papíry zcela nahradily ty národní. "První varianta je z říše snů proevropských politiků a úředníků Evropské komise," zhodnotil Hatlapatka nepravděpodobnou možnost.

Takové dluhopisy by podle Davida Marka ušetřily celku zhruba 50 miliard eur, nejvíce z toho Řecku. Nejvíce by naopak zchudlo Německo, které by ročně platilo za své dluhy téměř 90 miliard eur navíc. Francii by to ročně stálo 40 miliard eur, Nizozemsko 13 miliard, Rakousko 4 miliardy a Finsko 3 miliardy eur.

"Takto vysoké náklady by patrně Německo nebylo ochotno akceptovat, proto je tato varianta společného dluhopisu nepravděpodobná," uzavřel Marek. V Bruselu tak budou zřejmě vybírat z dalších dvou variant, nebo nakonec najdou jinou.

Tři varianty eurobondů

1. Eurobondy zcela nahradí vládní dluhopisy
Z hlediska obnovení důvěry investorů je to nejsilnější varianta. Vznikl by obrovský, likvidní a stabilní trh podobný tomu s dluhopisy USA.

Nezbytnou podmínkou by však byla velmi přísná kontrola rozpočtových politik jednotlivých členských zemí eurozóny. De facto by to znamenalo naprosto zásadní krok k federalizaci Evropy. Kdyby tomu tak nebylo, hrozil by extrémně velký problém morálního hazardu. Méně zodpovědné země by si "užívaly" nízkých úrokových sazeb eurobondů, aniž by byly nuceny k fiskální zodpovědnosti. Výnosy dluhopisů by totiž měly rating nejlepších zemí eurozóny, protože záruky za bondy by byly společné a neomezené.

2. Nahradí jen část vládních dluhopisů
Návrh je jakýmsi paskvilem, který by znamenal, že by byla nahrazena jen část národních bondů, pravděpodobně do určité předem definované úrovně (například do 60% HDP). Výhodou by sice bylo nižší riziko morálního hazardu, protože země se zadlužením nad stanovenou hranici by musely i nadále vydávat své vlastní dluhopisy, nicméně systém by přinesl příliš mnoho komplikací. Například by se výrazně snížila likvidita na trzích s národními bondy, eurobondy by zřejmě musely mít přednost (vyšší senioritu) před národními bondy, což mnoho v současné době vydaných dluhopisů neumožňuje apod.

3. Každý stát by ručil jen do výše svých půjček
Třetí, nejměkčí, varianta je nepochybně jako jediná implementovatelná relativně rychle a bez nutnosti měnit stávající smlouvy o EU. Bohužel by zřejmě prakticky nic nevyřešila. Idea je taková, že by tyto bondy měly víceméně parametry varianty číslo dvě, na rozdíl od ní by nicméně za eurobondy neručily státy společně, ale každý stát by ručil pouze za "svoji" část. Poté je ovšem otázkou, zda by takové bondy vedly k žádoucímu snížení nákladů dluhu, protože eurobondy by zřejmě měly nízký rating, dost možná na úrovni nejslabších článků řetězce a není vůbec jisté, zda by si takové bondy vydobyly dostatečnou důvěru mezi investory.

varianty popsal a okomentoval ekonom Marek Hatlapatka (Cyrrus)