V interiéru panuje bílá s akcenty dřeva a jasných barev.

V interiéru panuje bílá s akcenty dřeva a jasných barev. | foto: Martin Zeman, www.datelier.cz

Trnitá cesta za domovem stála peníze i nervy. Dům snů je dokonalý

  • 67
Příběh, který začal u katalogového projektu na úplně jiném pozemku, končí stavbou od architektů na novém místě a spokojenými obyvateli v jejich vysněném bydlení. Cesta sem však měla do dokonalosti daleko. Prověřila majitele mnohými nepříjemnými lekcemi a nese celou řadu poučení.

„Pozemek ve vedlejší vesnici a vybraný katalogový dům, o kterém jsme byli přesvědčeni, že bude fungovat – to byl náš start. Říkali jsme si však, že by nebylo špatné, kdyby se na náš projekt podíval někdo znalý věci, a tak jsme oslovili kamarády, kteří měli kontakty na své známé – architekty,“ popisuje začátky cesty za novým bydlením majitelka. 

Chvíli se na projekt dívali a pak celou věc zhodnotili slovy: „No, postavit se to dá, bydlet se v tom dá taky a možná byste v něm byli i šťastní, ale…“ Následovalo asi deset důvodů, proč to není nejlepší nápad. Během necelé minuty bylo jasno. Takhle ne. Potřebné změny by celou věc natolik prodražily, že pokračovat touto cestou by nebylo rozumné. Původní myšlenku manželé opustili a zvažovali, co dál.

Pokračování již probíhalo za přítomnosti architektů a vznikly dva úplně nové návrhy, kterým pracovně říkali stodola a kravín. Tedy jeden přízemní a jeden patrový dům, mezi kterými se rozhodovali. Jak vidíte, vyhrál patrový. 

„Každý jsme tíhli k jedné verzi, ale pro mě byl patrový pocitově bezpečnější variantou, a tak v tomhle Tomáš ustoupil. Označení stodola se uchytilo i tady ve vesnici, což nás nijak neuráží, protože je pro nás potvrzením toho, že lidé náš dům vnímají jako součást obce, venkova,“ přiznává majitelka. 

Nechali si připravit studii patrového domu a hledali firmu, která jim vytvoří projektovou dokumentaci. Později zjistili, že tento krok nebyl dobrý. „Měli jsme nechat architekty spolupracovat na dokumentaci, aby pohlídali, že vše bude vypadat tak, jak má. Naštěstí sami architekti měli velký zájem na výsledku, a tak do procesu tvorby dokumentace aktivně vstupovali a kontrolovali, že se jejich návrh nerozmělní v důsledku neodborného zásahu začínajícího projektanta.“

Na původním vybraném pozemku nakonec stavět nezačali, jelikož je zastavili archeologové. Ačkoliv se před nákupem pozemku ujišťovali u pana starosty, že zrovna toto místo není předmětem zájmu ze strany archeologů, opak byl pravdou. Nebyla to ani první ani poslední protichůdná informace ze strany úředníků, se kterou se v průběhu stavby setkali.

Dozor takzvaně odborný

Při samotné stavbě by dnes také dělali trochu jiná rozhodnutí. „Například bychom si lépe vybírali stavební dozor. Náš člověk evidentně nebyl ten pravý. Ukázalo se, že nemá zkušenost s dřevostavbami, a jeho připomínky byly spíše obecné. Naštěstí jsme dostali kontakt na pána, který naopak dřevostavbám rozuměl hodně, věděl, která místa jsou z pohledu kvality důležitá ke kontrole, a neomylně odhaloval detaily, které bylo třeba předělat. Znal úskalí tohoto konstrukčního systému a dokázal věci dobře vykomunikovat s realizátory,“ vysvětluje majitelka. 

Hrubou stavbu si nechali provést dodavatelem a zbylé dokončovací práce už byly v jejich režii. Sháněli a koordinovali řemeslníky sami. Neznali však návaznosti a fungování celého procesu stavby. 

Přezdívka „stodola“ se uchytila i ve vesnici a majitelům lichotí.

„Bylo to pro nás náročné i časově. Bydleli jsme ještě stále v bytě v Praze. Řemeslníci nám často něco slíbili a pak to nedodrželi. Každý odborník nám radil něco jiného. Když jsme zvažovali, jestli nejdřív malovat a pak lít podlahu nebo naopak, v názorech se rozcházeli a my to nakonec stejně udělali špatně – čerstvě namalované stěny byly pak postříkané od lití podlah,“ vypočítává majitelka.  

Klasickou situací bylo, když přišel nový řemeslník po předchozím a prohlásil: „Kdo vám to tady dělal?!“ Naštěstí to neplatilo u všech a o poctivosti řemesla i člověka je naopak přesvědčil obkladač, truhlář a instalatéři. 

Šetříme peníze, ztrácíme nervy

Manželé si mysleli, že si řemeslníky sami seženou lokálně a že tím ušetří. Představovali si, že srovnají jejich nabídky. Ale to bylo naprosto nemožné. Například poptali sádrokartonáře a někdo to nacenil od metru, někdo po vrstvách, někdo po místnostech a nabídky tak byly prakticky neporovnatelné. 

Volba stavět dům subdodavatelsky namísto na klíč tedy zpětně hodnoceno nebyla nejšťastnější. „Z hlediska času jsme ztratili náskok získaný bleskurychlou realizací hrubé stavby, z hlediska vynaložené energie to bylo naprosto úmorné a co se týče peněz, neušetřili jsme a konkrétní částky jsme v jisté chvíli přestali počítat. Chtěli jsme mít hlavně hotovo. Nemít prováděcí dokumentaci, položkový rozpočet a stavět takhle bylo bláhové,“ přiznává majitelka. 

Propojení vnějšího i vnitřního prostoru skrze praktické posuvné dveře zní už jako klišé, ale zásadně mění vnímaní domova – sepjetí s venkovním prostředím je o mnoho větší a domov nekončí zdmi domu.

Manželé od začátku věděli, že chtějí dřevostavbu. Byla jim pocitově bližší a také předpokládali, že stavba půjde rychleji, což se v jejich případě nepotvrdilo, ale na vině nebyl konstrukční systém jako takový. Výhodou dřevostavby jsou nižší provozní náklady a také se do stavby dělají jednoduché zásahy, a to díky sádrovláknitým, výrazně nosnějším deskám. 

„Není problém zavrtat jeden vrut, který se správnou hmoždinkou udrží i 85 kg. Žádná speciální ztužující konstrukce není třeba. Slabinou je akustika, což není záležitost dřevostavby, ale zvolené podlahy. Je tu všechno slyšet. Ve zděných domech, kde jsme oba vyrůstali, se zvuk nese jinak. Ale aspoň o sobě stále víme – hlavně o dětech, které nám dupou nad hlavou,“ poznamená majitelka. 

Když jsou velká vedra přes 30 stupňů, interiér se ohřeje. Ale dá se to ovlivnit – ráno vyvětrat a pak zavřít a zatáhnout. Je výborné, když jsou v místnosti dvě okna a vzduch může proudit. V pokojích, kde je pouze jedno, vzduch víc stojí a není to ideální. Výhodou v létě je, že dům neudrží teplo moc dlouho. Když jsou vedra a pominou, už druhý den je v místnostech zase příjemně.

Největší radost mají majitelé z toho, že jejich dům opravdu vypadá tak, jak si jej vysnili a nakreslili. Chvíli se to zdálo nereálné. „Ano, jsou tu detaily, které se nepovedly, ale v porovnání s tím, co se povedlo, je to zanedbatelné. Podařilo se nám nakonec najít moc pěkný pozemek. Největší změnou je úplně jiný životní prostor v porovnání s činžovním bytem v Praze – více světla, více místa, jiný kontakt s přírodou a zahradou, jiné soukromí, jiné propojení s okolím a tedy jiná lepší kvalita života.“

Technické parametry

  • Typ domu: nízkoenergetický
  • Zastavěná plocha: 146,2 m²
  • Užitná plocha: 197,2 m², bez garáže 167 m²
  • Konstrukční systém: two by four, fošinková dřevostavba
  • Teplo a větrání: tepelné čerpadlo vzduch/vzduch – ukládá teplo do integrovaného zásobníku + krbová vložka v 1 NP (bez akumulace nebo ukládání tepla); rozvody teplovodní 1 NP – podlahové topení, 2 NP – otopná tělesa + podlahové topení v koupelně
  • Měrná roční potřeba tepla: 65 kWh/m²
  • Větrání: přirozeně okny
  • Součinitel prostupu tepla stěnou: U = 0,205 W/m²K
  • Projekt: Endemit (Blanka Johanisová, Viktor Johanis), 2011
  • Realizace: TFH dřevěné skeletové domy s.r.o. – hrubá stavba + lokální dodavatelé, 2014

Další zajímavé dřevostavby najdete v aktuálním čísle magazínu DŘEVO&stavby. Fotografie: Ing. BcA. Martin Zeman, www.datelier.cz