"V Praze to správně vře a člověk si začne tvořit bloky v hlavě, že bez kultury a bez lidí by to nešlo. Ale potom zjistíte, že na venkově to je také a ještě příjemně bližší a lidské," říká Ulrych, který se k usedlosti u Jindřichova Hradce dostal náhodou. "Jednou za mnou přišla má tehdejší přítelkyně s tím, že našla na internetu něco zajímavého. Líbilo se mi, že je nemovitost patnáct minut od Hradce, takže je zde klid, ale vše potřebné je dostupné."
Reklama na ticho
Chalupa, která byla postavena kolem roku 1890, stojí na místě, kde se říká Na Nouzi. Název vznikl v minulosti, kdy byli za vesnici vystěhováni chudí lidé. Ulrych tedy nemá mnoho sousedů, v blízkosti je pouze malá chatka, která byla dříve chudobincem. "Paradoxem je, že jak běží staletí, tak se trend obrací," míní Ulrych. "Lidé si dnes mohou spíš koupit veškeré konzumní zboží, ale často se jim nedostává ticha a čistého vzduchu."
Prostoru ale původní majitelé příliš neměli. "Tehdy lidé nežili v podkroví, takže měli k životu tak 15m2 a tím to končilo. Prostě byla to klasická chaloupka chudých lidí," vypráví Ulrych. "Když jsem to kupoval, tak jsem byl skutečně uhranutý tím místem, protože tady opravdu končí svět. Zde nevidíte běžkaře ani kolaře. Kolem nás vede jen silnička, která za dalších dvě stě metrů končí. Jsou tu jen cestičky k několika samotám a to je vše. Za námi jsou pouze lesy, do kterých partyzáni za druhé světové války shazovali zbraně, protože zde byly hluboké hvozdy."
Telefonní kabel nás spojil s civilizací
Ulrychova usedlost je závislá na elektřině, plyn zde nevede, má svou vodárnu, studnu. Kotel je na elektřinu. "Ale máme zde telefonní linku, takže internet přes ADSL běhá rychle. Civilizace k nám vede po drátech." Aby měl rentiér do budoucna soukromí, přikoupil k původnímu pozemku louku o dvou hektarech a také les nad chalupou.
"Je tady moc fajn. Jezdí sem pošťák, který od poloviny plotu spustí sirénu: Jede, jede poštovský panáček...," notuje si. "Cesta, i když je slepá, se kupodivu prohrnuje. A každý pátek sem jezdí popelář. Takže v podstatě my jsme a nejsme v civilizaci, což je dokonalé," libuje si Ulrych, kterému rekonstrukce se vším všudy trvala dva roky.
Betonové sloupy s mušličkami
"Když jsem to kupoval, byla to trochu zprzněná chalupa, kterou si lidé nedostatkem financí a vkusu uzpůsobili na bydlení. Byla zde například veranda, která měla dva betonové sloupy, do nichž namačkali kamínky a mušličky. Tak jsem vzal kladivo a stavení oholil ze všech stran."
Noví majitelé měli štěstí, chalupa byla suchá a v naprostém pořádku. Nic nebránilo zevrubné a poctivé rekonstrukci. Chalupa je celá původní, jen se k ní dostavěla jedna přední místnost, která nyní slouží jako obývací pokoj s krbovými kamny a dřevěnou dubovou podlahou a s poklopem, pod kterým se skrývá prostorný sklep na zeleninu. Ulrych miluje kombinaci žluté s oranžovou a modré s fialovou. Z bývalé stodoly pak vybudoval kulečníkovou hernu s krbem, koupelnou a toaletou.
Nahoře v patře má pracovnu, ložnici s výhledem nejen na nejvyšší horu Českomoravské vrchoviny - Javořici, ale také na krytý bazén, ve kterém se dá plavat od začátku května až do konce září. Většina nábytku v domě pochází z Ikey. "Ikea mě docela zajímá, protože je designová, a pokud člověk není velesnob a nechce rozházet hromadu peněz, tak je ideální. Musíte si ale dát pozor, protože dělají dva druhy produktů. Zatímco jeden je fajn, druhý se za půl roku rozpadne ," říká Ulrych.
Český Southfork
"Jsem zde nadšený. S chalupou jsme měli skutečně štěstí. Za probuzení do těch modřínů to stojí. Ráno se projdu po zahradě v županu, mám zde pohodu a totální soukromí, ale přitom rozumné zázemí."
A také záchytný bod pro domorodce. "Nedávno místní traktorista hlásil na základnu: Už jedu kolem Southforku a brzy budu zpátky v družstvu."
Celkový dojem solidní usedlosti dotváří zahrada, kterou architektka rozdělila do tří částí. U lesa jsou vysázeny jehličnany, které navazují na hrací plochu s vyššími rostlinami a zídkou s posezením. "Dále je pergola, kde grilujeme, ale jen když přijede návštěva," popisuje zahradu Petrova přítelkyně Renata. "Zahrada pomaličku přechází k vodní ploše, tj. k bazénu, kterou lemuje rákos a vrby." Na zahradě jsou i původní stromy. "A když je velká úroda, odvezeme jablka do blízké palírny na calvados," říká paní domu.
Na odchod z Prahy musíte mít koule
Ulrych, ač rozený Pražák, si na venkově nestýská a odchodu z Prahy prý nikdy nelitoval. "Dokonce se mi začíná stávat, že když do Prahy přijedu, tak se snažím co nejrychleji odjet. Já osobně se domnívám, že na odchod z Prahy musí mít člověk, jak se říká, koule a opravdu mít přírodu rád. Pokud jste přírodní člověk, což jsem u sebe objevil, tak vám to zatěžko není. A v době internetu, mobilu a aut bych to vůbec neřešil."
I když je útěk z města nyní trendem, hodně lidí se nakonec do měst vrací. "Oni totiž narazí na vlastní neschopnost a nebo nudu. Nejsou dostatečně kreativní a nedokáží svůj život řídit tak, aby v něm bylo všechno," říká Petr Ulrych, který vystudoval žurnalistiku, věnoval se novinařině, byl spisovatelem, básníkem, podnikatelem a nyní se jako rentiér věnuje umělecké fotografii, s níž začínal už jako dítě.
Spisovatel je dost osamělý
"Když jsem byl malý, tak jediné, na čem jsme se s otcem kameramanem shodli, a o čem jsme si mohli povídat, byla fotografie. Dal mi základy a umožnil mi přístup k technice. Po žurnalistice se Ulrych vrhnul na psaní a nastoupil do Mladého světa. "Ale přiznám se, že mě to příliš neupoutalo, protože jsem byl solitér. Nakonec jsem odešel na volnou nohu a živil jsem se jako recenzent výtvarného umění."
Tou dobou ale již psal básně a povídky. "Najednou mě ta literární komunita vtáhla a bylo to pěkný. Literární život se mi strašně líbil, to psaní je takové magické bubnování," svěřuje se Ulrych. "Ale přiznám se k jedné věci, za prvé mě trošku mrzela ta podivná osamělost nad klávesnicí a za druhé, když vám za rok práce dají patnáct tisíc a nějaký kritik to shodí a dva pochválí a tím to končí... Tak jsem si najednou musel přiznat, že jsem ambiciózní, že od té práce chci trošku něco jiného."
A tak se Ulrych vrhl na podnikání. "Jazyková škola, kterou jsem měl již tehdy založenou, se začala neskutečně rozjíždět. A to mě pohltilo. Jeden den jsem něco udělal a hned druhý den to mělo efekt. I když jsem předtím jako básník opovrhoval penězi, tak se ve mně najednou něco zlomilo a začalo mě bavit peníze vydělávat. Takže jsem si, jak říká náš tatíček Klaus, dokázal, že to dokážu, a tím to pro mne ztratilo ten pel." Jak Ulrych říká, jeho karma přeskočila do nového období. Nyní mu nejvíce záleží na výtvarné fotografii, ke které sáhl před dvěma lety a od té doby se jí naplno věnuje.
"K fotografii jsem se vlastně vrátil. Vrátil jsem se k něčemu, co jsem dělal v mládí a čemu jsem rozuměl. Vytvořil jsem si základnu a řekl jsem si, teď si to začnu vychutnávat. A také to tak dělám, se vším všudy. Prostě si dnes ulítávám na výtvarné fotografii. Potkali jste mne v moc příjemném čase."
Umělecké fotografie Petra Ulrycha si prohlédněte ZDE.
