K Alexovi patří také preciznost, díky které již jako mladý designér dokázal otevřít řadu dveří, před kterými zůstali jiní stát. „Zpočátku jsem chtěl jít ve šlépějích otce, který je zlatník. Tři roky jsem studoval tento obor v Bolzanu a pak se s ním pustil do společné práce. Po roce a půl jsem však zjistil, že to, co vím, je pořád málo a rozhodl se pro studium zlatnictví na univerzitě v německém Pforzheimu,“ říká na úvod své cesty za designem Alex.
Alexandr GuflerAlex se narodil v italském městečku Merano a dnes působí ve Vídni. Studium zahájil na škole pro klenotníky v německém Pforzheimu, od roku 2003 se však začal orientovat na průmyslový design. Vystudoval jej na Univerzitě užitého umění ve Vídni pod vedením prof. Bořka Šípka, prof. Rosse Lovegrovea, prof. Hartmuta Esslingera a prof. Paola Pivy. Od roku 2004 spolupracoval na projektech v AWS Design Vienna. Absolvoval také výstavy v Kolíně, Pure Austrian Design v rámci výstavy BLICKFANG v Tokiu, 100% East – Designfair v Londýně a Pure Austrian Design na Designbloku v Praze a Barceloně. Pro TON kromě kolekce Alba navrhl také úspěšnou rodinu produktů Merano, stoly Lasa a Stelvio. |
Paradoxně právě zde poprvé objevil také svět za hranicemi zlatnictví, na přednáškách se nadchnul pro design. „Začal jsem se rozhlížet okolo a přemýšlel, kterou univerzitu si vybrat. V té době byla spousta mých kamarádů ve Vídni. Přijel jsem sem a po rozhovoru s Bořkem Šípkem si byl jistý, že je to správná volba.“
Vysokou školu uměleckoprůmyslovou ve Vídni absolvoval v roce 2009, a to právě i díky mentorství Bořka Šípka. „Byl to skvělý člověk. Zbytečně nemluvil, ale pokud něco pronesl, mělo to velkou váhu. Dokázal také odhadnout studenty a pomohl jim se nasměrovat do oborů, pro které měli skutečně vlohy,“ dodává Alex.
Design jako práce pro exoty
Pro židli Merano jsou typické dvě osově se křížící ohnuté překližky. Ty fungují jako sedák a zádová opěrka, nohy židle však zůstávají rovné (na rozdíl od klasických židlí z ohýbaných bukových tyčí).
Jenže mít titul v kapse a k tomu lajky na Facebooku určitě nestačí. „Řada mladých designérů podle mě plýtvá svou energií a časem na sociálních sítích. Místo toho by se měli soustředit na práci a získávání zkušeností. Design není sprint. Je to maraton.“
A že z vlastní zkušenosti ví, o čem mluví. Ze začátku totiž musel docházet ještě do druhého zaměstnání, aby vůbec uživil svou práci v oboru.
„Stokrát jsem to chtěl vzdát. Spousta lidí vidí design jako cool obor, ve skutečnosti je to práce pro exoty. Jste neustále pod kreativním stresem, cestujete a trávíte tím veškerý čas. Přitom šance, že skutečně uspějete a vaše produkty se budou vyrábět, co víc i prodávat, je opravdu malá.“
Alexanderovi se to povedlo. Jen židlí a křesel Merano vyrábí česká firma TON zhruba 20 tisíc kusů ročně. Posbíral za ně řadu ocenění za design, včetně prestižního Red Dotu či Good Designu. Směle tak můžeme říci, že stvořil jednu z novodobých ikon.
„Jde o logiku. Logické použití materiálu. Tak se podle mě pozná onen ideální výrobek. Jednoduchý, snadný na zhotovení a musí také sedět společnosti. Když je totiž produkt minimalizován na plně funkční elementy a neobsahuje zbytečné dekorace, může se výroba plně soustředit na kvalitu,“ pokouší se vysvětlit úspěch své produktové řady.
Charakteristické tvary Merana, které využívají dvou překřížených lisovaných skořepin, dnes inspirují i další výrobce a tvůrce.
Místo, kde neběží čas
Zvedli jsme se od pracovního stolu a Alex mě provádí po ateliéru. Představuje kolegy z dalších oborů, kteří tu s ním pracují, dokonalé prototypy židlí a kolem kocoura, který spí na stole se skicami, mě vede na místo, které tu má nejraději. Dílnu.
„Jsem svým způsobem řemeslník. Nerad sedím celý den před počítačem. Když vidím, že mi něco roste před očima, můžu se dotýkat materiálu, dává mi to víc, než když jen večer vypnu počítač. To pak ani nevnímám, kolik tu vlastně trávím času.“
V ateliéru má své místo i kocour.
Z jeho nadšení v hlasu a gestikulace, když mi popisuje, jak zde lisuje prototypy skořepiny, není pochyb o tom, že to myslí opravdu vážně. A že je při práci puntičkář. „Tím, že již ve studiu vytvořím prakticky finální produkt, dokážu firmě při vývoji ušetřit půl roku práce. Řadu chyb a problémů tu totiž vyřeším dopředu sám.“
Posledním modelem, co zde vznikal, byla celočalouněná kolekce Alba. „Dělal jsem na ní dva roky. Čalounění pro mě byla zcela nová parketa. Vizuálně se chová zcela jinak než dřevo, se kterým jsem pracoval dosud. I tři milimetry mohou na reálném produktu vypadat zbytečně silně. Při návrhu je potřeba také zvažovat uchycení materiálu, krytí vrutů, typ výplně a podobně.“
Ale to nejsou jediné věci, které se při práci na návrhu berou v potaz. „Existuje nepsané pravidlo, že je židle pro designéra královská disciplína. Je sochou v pokoji, zároveň však plně funkčním produktem. Můžete se jí dotýkat, denně ji využíváte.“
Proto si také Alex nosí práci domů, několik týdnů během vývoje židle ji sám v praxi testuje. Úsilí se mu však vyplácí. Alba získala už několik ocenění, včetně ceny Good Design a Red Dot Design Award.
Na komfortním sezení má zásluhu i použití taštičkových pružin a kvalitní PUR pěny.
Jóga v kuchyni
Čím více času s Alexem trávím, tím víc cítím, že pro něj není post designéra pózou, ale posláním. Svoje vlohy pro kreativitu a preciznost si totiž očividně užívá i v soukromí.
„Miluju vaření. U něj dokážu opravdu vypnout. Je to moje jóga. Rád přemýšlím nad jednotlivými kroky a ještě více miluji výzvy. Třeba pracovat se třemi pánvemi zároveň. Když bych měl mít někdy druhou šanci, podnikal bych v gastro businessu. Otevřel bych si restauraci.“
Osobně jsem přesvědčena o tom, že to nebude potřeba. I když jeho domácí těstoviny s lanýži bych někdy ochutnala ráda.
