Auto bylo symbolem pokroku a konjunktury, dnes je z něj spotřební věc každodenní potřeby.
Nebuzerujme řidiče labyrintem značek
Pět tipů reportéra MF DNES Jakuba Pokorného, jak zlepšit situaci na silnicích.
Ke konci každého roku patří neodmyslitelně i statistika toho, kolik lidí zase zemřelo na českých silnicích. V posledních letech toto číslo pořád klesá. Od ledna až do listopadu při nehodách zahynulo 486 lidí, o třicet méně než za stejné období roku 2016. Důvody jsou známé – bodový systém (loni oslavil 10 let od spuštění), lepší silnice, lepší auta, prevence. Na druhou stranu, stále jde skoro o 500 tragédií a je otázka, jestli v dalších letech počet usmrcených na silnicích bude dál klesat. V uplynulých deseti letech se policie hodně zaměřila na dodržování rychlosti v obci a lidí, které tam srazilo auto, ubylo. Pomohla i povinnost nosit reflexní prvky za tmy.
Jenže když se podíváte na letošní smrtelné nehody, je jasné, že stejná taktika už nebude zabírat, když budeme chtít, aby na silnicích umíralo méně než čtyři sta lidí ročně.
Stačí se podívat na výběr z prosincových havárií: dva mladí muži zemřeli po smyku při nárazu do stromu u Českých Budějovic (23. 12.). Řidič se převrátil s autem do rybníka a zemřel (21. 12.). Řidič u Sebranic nedal přednost kamionu a zemřel (11. 12.), maďarský řidič vjel na rozestavěný úsek D1 a zemřel (22. 12.).
Většina vážných nehod se dnes stane mimo obec a mnohé paradoxně nejsou ani důsledkem přestupku. Zabít se můžete na sněhu po smyku i při „povolené rychlosti“. A navíc šlápnout na plyn v obci na padesátce se většina z nás bojí, ale na devadesátce mezi poli už je to jiné.
Co by tedy policie měla udělat, aby počet mrtvých i v dalších letech klesal? Zaprvé opustit města a zaměřit se na dodržování rychlosti mimo ně včetně dálnic, i když je to vzhledem k délce komunikací těžší. Není možné, aby si řidič jedoucí 130 km/h připadal na dálnici jako šnek, a není možné, aby byl na českých silnicích pořád běžně k vidění tak „sebevražedný“ přestupek, jakým je přejíždění plné bílé čáry.
Zadruhé, stát by se měl začít po letech represe starat i o to, aby jízda autem byla pro řidiče pohodlná a příjemná. Na to nikdo celé roky nedbal, motorismus se bere jako hřích, za který je člověk loven, buzerován a trestán.
Pro začátek by stačilo trochu probrat dopravní značení. Značek stojí příliš mnoho za sebou a na krajích Prahy člověk dost často pořádně neví, jakou rychlostí zrovna jet. Mám dokonce podezření, že policie toho při měření někdy i využívá. Vystresovaní řidiči pak mají tendenci dohnat to jinde, a to často na nebezpečných místech. Zatřetí, ač nejsem příznivcem „řidičáků na zkoušku“, mladým by měl asi někdo říct, že auto na sněhu může dostat smyk, ať už to bude autoškola, nebo BESIP. V autoškole mě kdysi učili, jak se jezdí s přívěsem, ale chování auta při smyku mi nikdo pořádně nevysvětlil.
Začtvrté bych upozornil na jeden detail, který už zabil několik lidí: Češi jezdí na ledu, na vodě a na sněhu úplně stejně jako na suché silnici. Opět je to vidět třeba v zimě na D1 na Vysočině. Zapáté, Miloš Zeman měl ve vánočním projevu pravdu, když říkal, že je ostuda, že nejsou hotové některé silnice. Je jistě ušlechtilé, že Děti Země zastaví modernizaci D1, protože silničáři naplánovali za svodidly výsadbu špatného druhu stromku, jenže by si měly uvědomit, že na dálnici je bezpečněji než na běžné silnici.
Po každém podobném komentáři o dopravě mi sebevědomí čtenáři obvykle píší, že pokud neumím jezdit (rychle), tak mám vyklidit silnici. Děkuji a přeji všem, kteří mi to píší, aby dojeli bezpečně.
Reakci čtenáře čtěte v další kapitole.
Motoristé jsou jako kuřáci
Podle čtenáře MF DNES Štěpána Maška je podpora motorismu „protežování motorové pohodlnosti až bezbřehé lenosti dnešního světa“.
Dovoluji si reagovat na sloupek s názvem Nebuzerujme řidiče labyrintem značek. Vyburcoval mě k tomu zejména odstavec: „Zadruhé, stát by se měl začít po letech represe starat i o to, aby jízda autem byla pro řidiče pohodlná a příjemná. Na to nikdo celé roky nedbal, motorismus se bere jako hřích, za který je člověk loven, buzerován a trestán.“
Patrně já a pan redaktor žijeme každý v jiné zemi. Stát a samosprávy dávají na motorismus stovky miliard. A to mnohdy pouze z politického populismu a za účelem protežování motorové pohodlnosti až bezbřehé lenosti dnešního světa. Tunel Blanka představuje zářný příklad. Zrychlení v řádu minut je vykoupeno astronomickými náklady s tím, že se problém jen přesune někam jinam.
V konečném prostoru nelze mít nekonečné množství aut. Hřích u nás není motorismus, ale hříšní jsou zjevně chodci a cyklisté. Je nicméně pravda, že tito nejsou trestáni, ti jsou přímo zabíjeni. V lepším případě vytěsňováni. Dopravní politika v Česku je na úrovni 70. let vyspělého západního světa. To, co tam před 40 lety opustili, my dnes vytváříme v představě, že automobilismus vše spasí. Motorismus v Česku je chápán jako ledasco, bohužel nikoliv jako „hřích, za který je člověk loven, buzerován a trestán“.
To by totiž vyžadovalo mimo jiné politickou odvahu, která v době všudypřítomného populismu není seznatelná. Individuální automobilová doprava se stala největším znečišťovatelem ovzduší. Prakticky každý motorista (snad s výjimkou tělesně postižených) pouze z důvodu své lenosti a nikoliv nutnosti nenávratně zničí miliony litrů vzduchu. Vyprodukuje tuny škodlivých látek včetně těžkých kovů a naprostým nedostatkem fyzické aktivity devastuje zdraví nejen sobě, ale bohužel i všem ostatním.
Chodníky byly v podstatě všude zprivatizovány motoristy k jejich parkování. A to bez relevantního postihu. Ve veřejném prostoru neexistuje místo, ze kterého by nebylo vidět, slyšet či cítit automobil. Dnes již prakticky nevíme, co je ticho. Takže lze uzavřít, že by bylo jen dobře, kdyby ten, kdo devastuje a zasahuje do zdraví a práv jiných, dokonce práv zaručených Ústavou ČR, byl alespoň minimálně plísněn a považován za hříšného.
Tak, jako je tomu ve vyspělých zemích. Kéž by motoristé byli posuzováni obdobně jako aktuálně třeba kuřáci. Míra negativ je nicméně u cigarety neporovnatelná s mírou negativ spojených s jediným nasednutím do motorového vozidla. Paradoxem dnešní doby však je to, že hodnotící náhled na oba jevy je zrcadlově převrácen.
