Doposud vás k soudu vodila eskorta s pouty na rukou. Teď k němu chodíte normálně. Jak velká je to změna?
Je to neuvěřitelný pocit, to vám musím říct. A je to ambivalentní pocit. Já ve vazbě byla šestnáct a půl měsíce. A to si odvyknete normálním věcem, které musíte běžně zvládnout. Musíte doma uklidit, musíte se ráno vypravit, počítat s nějakou dobou na cestu... Já vím, že to zní hodně legračně, ale ono to legrační vůbec není. Protože sedmnáct měsíců jsem byla někde, kdy vás vzbudí buď siréna nebo světlo, dostanete otevřeným okýnkem jídlo, je o vás tak říkajíc postaráno. Někdo za vás přemýšlí, někdo vás odveze, a vy si tak odvyknete kalkulovat a plánovat.
Na druhou stranu, a je to asi i tím, že jsem žena, mít možnost osprchovat se, mít nějaké toaletní zázemí, to je o něčem úplně jiném. A také když vyjdete ven, koupíte si třeba koláček za třináct korun a jedete jako normální člověk, tak to je neuvěřitelný pocit euforie a svobody. Jsou to věci, které si předtím neuvědomujete. Berete je jako obyčejné, samozřejmé. A najednou vám připadají nádherné a neobyčejné.
Jaké to bylo, když jste se po téměř sedmnácti měsících vrátila do svého domu?
Kolotoč. Obrovský kolotoč. Musela jsem totiž v podstatě začít fungovat i pro tatínka. Řekla jsem mu totiž jednu věc, že mu teď musím trošičku vynahradit ty měsíce, co on se o mě skutečně staral. Pokud například ve vazbě chcete chodit v civilu, tak musíte mít někoho, kdo vám každý týden přiveze vyprané, vyžehlené věci. A tohle všechno zajišťoval můj otec.
A i tím, že jste zvyklí pohybovat se v tomhle prostředí a najednou začnete komunikovat, tak vás to hrozně unavuje. Po hodině rozhovoru vám hučí v hlavě, jste z toho rozčilení. Uvědomujete si, že je to špatně, a musíte se do toho nějakým způsobem zase vpravit zpátky.
Jaký byl samotný příchod domů? Poznávala jste to tam po všech těch domovních prohlídkách?
Určitě se to změnilo, navíc ty okamžiky se vám vrací. Neustále vidíte, co se přihodilo. Ale za dva, tři dny, potom, co si ten dům uklidíte, vytřete, tak se zase začínáte vracet domů.
Ve své žádosti jste žádala o propuštění i kvůli zdravotnímu stavu vašeho otce. Projevil se na něm nějak váš návrat?
Hůř i lépe. Když jsem mu zatelefonovala, že mě pustili, tak on nebyl schopen tam dořídit. Musel pro mě dojet kamarád, protože on úplně povolil. To máte, jako když opadnou stresové hormony. Ten člověk do té doby jde a nějak se tím sněhem prodírá. Ale pak to opadne a on není schopen fungovat. Takže on upadl do takové letargie a byl úplně neschopný v té aktivitě dál pokračovat. Teď mě ale třeba hrozně těší, že spí. Že spí šest, sedm hodin. To se předtím nedařilo s léky na spaní ani s antidepresivy.
Můžu jen doufat a tisknout medvídka
Jedním z argumentů pro vaše propuštění bylo i to, že můžete okamžitě nastoupit v motolské nemocnici. Jak proběhl návrat do práce? Po šestnácti a půl měsících se vrátit do pracovního procesu musí být poměrně náročné...
Já v Motole v podstatě působím od roku 1994, hned od promoce. Čili já jsem tam pracovala 17 let na plný úvazek, než jsem vůbec přecházela do Kladna. Pro mě je tudíž to prostředí chronicky známé. A musím říct, že i lidé, kteří tam pracují, například docentka Prausová, mě posuzují nejen očima této kauzy, ale veškerým tím, čím jsme spolu prošli.
A nejde mluvit o návratu, já jsem tam byla první den, kdy jsem musela vyřídit veškeré formality, odběry krve, příjem do práce. A ten den jsem už měla v poledne probační službu, která je přes celou Prahu ve Vršovicích. Takže jsme udělali takové to kolečko a až teď v pondělí budu v práci normálně fungovat na ambulanci.
Chtěla byste třeba postupem času zvýšit svůj úvazek v Motole?
Já bych moc ráda. Je to teď vlastně můj jediný příjem. Ale je to zcela na uvážení soudu. Pokud bude preferovat moji účast u hlavního líčení, já ji preferuji také, protože je to o další budoucnosti, a to nejen té nejbližší, ale i té vzdálenější. Proto je to pro mě absolutní priorita. Nicméně kdybych potom mohla mít větší množství času, okamžitě bych zvyšovala úvazek.
Když vašeho partnera Petra Kotta po zamítnutí jeho žádosti o propuštění eskorta vedla k výtahu, tak novinářům řekl, že je pro něj důležitější, abyste se dostala na svobodu vy. Jak tohle vnímáte?
Ani se mě na to neptejte, protože to mi vhání slzy do očí. Je to rozhodnutí partnera, gentlemana a velkorysého chlapa, který ví, že vazba, jak i on sám uvedl, je hrozná pro chlapa, natož pak pro ženskou. On samozřejmě chtěl, abych tohle už dál neabsolvovala a celé vyjádření ke své osobě věnoval tomu, aby se projednávala moje žádost.
Vnímáte to tak, že se vás soud pokusil nějakým způsobem roztrhnout?
Ne, vůbec ne, myslím, že soud to posuzuje zcela nezávisle. Já samozřejmě nemohu vědět, proč soud dospěl k tomuto rozhodnutí. Věřím ale tomu, že k tomu dospěl po správném uvažování a budu jenom doufat a tisknout medvídka, aby k tomu samému dospěl i u pana doktora Kotta.
Ale u soudu máte možnost trochu komunikovat.
Víte co, to je taková nonverbální komunikace - úsměv, mrknutí na povzbuzení...
Už víte, jak často ho budete moci navštěvovat?
Ještě jsme se nenavštívili, máme podanou žádost, takže uvidíme.
Podívejte se, jak Kateřina Pancová mluvila po svém propuštění z vazby
27. září 2013 |
