Bojoval od začátku války, padl 9. května 1945 v Praze v tanku č. 1-24

Jednou z mála potyček mezi Rudou armádou a ustupujícími Němci v Praze byl střet tří tanků T-34 se čtyřmi Hetzery na Klárově. Na jeho počátku Němci smrtelně zranili velitele vedoucího tanku poručíka Gončarenka, pak to s nimi šlo rychle z kopce.

Pražská operace

Poslední velkou akcí Rudé armády ve druhé světové válce na evropském kontinentě byla Pražská operace, která probíhala ve dnech 6. až 11. května 1945. Před zahájením operace drželi prakticky celé území Čech a velkou část Moravy v rukou Němci, nacházela se zde především celá Skupina armád Střed (Heeresgruppe Mitte) generála polního maršála Schörnera a z velké části také Skupina armád Východní marka (Heeresgruppe Ostmark) generálplukovníka Rendulice.

Německé síly čítaly před začátkem Pražské operace kolem jednoho milionu mužů, více než devět tisíc děl a minometů, 1900 kusů pancéřové techniky a tisíc letadel všeho druhu. Zdaleka ne vše z uvedeného výčtu, především co se týká techniky, bylo v bojeschopném či alespoň v provozuschopném stavu. Proti tomu Rudá armáda útočící ze severu (1. ukrajinský front) a východu (4. a 2. ukrajinský front) mohla nasadit více než dva miliony vojáků, 30,5 tisíce dělostřeleckých zbraní, dva tisíce tanků a tři tisíce letadel.

Hlavní útok na Prahu vedl 1. ukrajinský front, zahájil ho ráno 6. května z okolí Drážďan. Nalevo od toku Labe, přes Krušné hory, Mostecko, Lounsko a Kladensko se ku Praze řítila 4. gardová tanková armáda (4GTA) generálplukovníka Leljušenka, krapet východněji s ní držela krok 3. gardová tanková armáda generálplukovníka Rybalka. Tyto jednotky pak do města mířily od severozápadu a severu.

Gardové jednotky byly elitními jednotkami RA, svůj status obdržely zpravidla při docílení nadstandardních bojových úspěchů, pak jim nezbývalo, než se svého vyznamenání držet. Příslušníci těchto jednotek dostávali vyšší gáži než příslušníci jednotek „obyčejných“, gardové jednotky byly preferovány v dodávkách lepší výzbroje a někdy i v zásobování proviantem. Na druhou stranu gardové jednotky bývaly přednostně nasazovány do obtížnějších akcí.

Pravděpodobně první jednotkou Rudé armády, která vstoupila na katastrální území našeho hlavního města, byla 63. gardová „Čeljabinská“ tanková brigáda 10. gardového Uralsko-Lvovského dobrovolnického tankového sboru ze 4GTA. Těžko určíme, který konkrétní tank a který voják byl v Praze tím prvním, ale tento primát je všeobecně přisuzován tanku, jehož posádce velel Ivan Grigorijevič Gončarenko. Ale i kdyby tomu tak nebylo, tak významné místo v osvobození již tak trochu osvobozené Prahy si tento tank a jeho posádka drží. Určitě byl prvním poblíž centra, ale také i jediným sovětským Němci v Praze zničeným, přičemž jeho velitel poručík Gončarenko bohužel padl (hodnosti vojáků sov. gardových jednotek mají v plném tvaru přídomek gardový, zde tedy správně gardový poručík; kvůli zjednodušení jsou v tomto článku hodnosti uváděny ve zkráceném tvaru).

Pražská operace 6. až 11. května 1945

Potyčka na Klárově

Ke Klárovu se serpentinami po městské silnici blížily směrem od Chotkových sadů tři tanky T-34/85 tvořící průzkumný hrot prvního tankového praporu 63. gardové tankové brigády. Na čele jel tank s věžovým číslem 1-24 poručíka Gončarenka, s odstupem následovaly tanky č. 1-23 poručíka Burakova a č. 1-25 poručíka Kotova (jednička v tomto označení znamená první tankový prapor, kresba pod číselným označením pak 63. tankovou brigádu - samozřejmě zdaleka ne všechny tanky RA měly do věžového označení takto hezky zakomponovánu příslušnost k jednotce).

Do posádky Gončarenkova tanku dále patřili řidič staršina Ilja Šklovskij, střelec seržant Pavel Batyrev, nabíječ seržant Nikolaj Kovrigin a mechanik/radista a střelec z kulometu na čele korby seržant Alexandr Filippov. Gončarenko sledoval situaci otevřeným poklopem velitelské věžičky, vyklopen byl i poklop řidiče v šikmé čelní stěně korby tanku. Na pancíři navíc seděl Čech František Souček, ketrý byl dva roky vězněn v koncentračním táboře, na konci války utekl a nyní dělal sovětským tankistům průvodce Prahou. Asi i v kontextu podepsané bezpodmínečné kapitulace neočekávali, že by se mohli Němci pouštět do nějaké sebevražedné akce.

V prostoru přibližně ohraničeném ulicemi Klárov, U Železné lávky a ústím nábřeží Edvarda Beneše (aktuální názvy), v okolí dnešního památníku československých letců „Okřídlený lev“, se nacházela čtveřice stíhačů tanků typu Hetzer kryjících v odstupu ústup poslední německé kolony z centra Prahy směrem na západ do vysněného amerického zajetí.

Tank T-34/85, věžové číslo 1-24, který byl zasažen 9. 5. 1945 na Klárově stíhačem tanků Hetzer, velitel tanku poručík Ivan Grigorijevič Gončarenko zahynul. Budova vlevo stojí dodnes, je to dům U Verdugů (adresa Pod Bruskou 147/3).

Když Gončarenkův tank projížděl po hlavní silnici za pravotočivou zatáčkou na Klárov, přibližně na úrovni vyústění ulice Na Opyši, jeden z Hetzerů po něm vystřelil ze 75mm protitankového kanonu. Střela se sklouzla po pancíři věže a zasáhla roh dnes již neexistujícího stavebního objektu za tankem. Pravděpodobně kus vymrštěného zdiva zasáhl Gončarenka do hlavy a způsobil mu smrtelné zranění, kterému na místě podlehl.

Gončarenko bojující proti nepříteli od prvního dne Velké vlastenecké války (podmnožina druhé světové války týkající se boje SSSR s Německem a jeho spojenci), tak padl v samém závěru této války 9. května 1945 v Praze.

Ivan Grigorijevič Gončarenko se narodil v roce 1920 v dědině Sušilino v Sumské oblasti na Ukrajině. V prvních měsících Velké vlastenecké války bojoval na středním úseku fronty. Později absolvoval tankové učiliště v Gorkém (dnes Nižnij Novgorod) a stal se tankistou. Od března 1944 byl u 63. tankové brigády velitelem tanku č. 1-24. Pravděpodobně za celou dobu války až do osudového 9. května 1945 neutržil Gončarenko činností nepřítele žádné zranění.

Německý stíhač tanků Hetzer, zkušební jízda

V nastalém boji na Klárově, jehož průběh je zahalen tajemstvím a různé zdroje ho popisují různě, Sověti zničili dva Hetzery, zbylé dva německé stroje členové jejich posádek zanechali na místě svému osudu a všeobecný zmatek využili k rychlému úprku do okolních zastavěných prostor. Ty dva zásahy sovětských tanků eliminované Hetzery byly zničeny fatálně, minimálně u jednoho z nich výbuch uskladněné munice do kanonu rozmetal vozidlo po okolí.

Nepřesné informace přináší již dokument navrhující Gončarenka k dekorování Řádem vlastenecké války I. stupně, kde se píše, že se střetl se třinácti samochodkami poté, co se zmocnil mostu přes Vltavu v centru Prahy. Skutečnosti neodpovídá kromě počtu obrněnců ani ten zachvácený most, k němuž se teprve sovětské tanky blížily. Žádná z těchto nesrovnalostí však hrdinství Gončarenka nesnižuje a jmenovaný řád mu byl in memoriam udělen právem.

Kolik z těch dvou na Klárově zničených Hetzerů má na svém kontě střelec tanku 1-24, určit nelze. Jak se jednotlivé sovětské tanky z uvedené trojice podílely na celkovém výsledku střetu, zůstane pro nás tajemstvím.

Také počet zásahů, které obdržel Gončarenkův tank, visí ve hvězdách. Jeden zásah prý měl vyřadit z činnosti otáčecí mechanismus věže. S tím by pak souviselo i opuštění tanku posádkou. Jistě ovšem víme, že ostatní členové posádky tanku čísla 1-24 tento boj přežili, byť většinou utrpěli různá zranění, a to i závažnější. Například řidič Šklovskij měl kvůli tomu přijít o oko. Raněn byl i pan Souček, ten pro změnu přišel o nohu.

Minimálně tank č. 1-23 pak pokračoval v postupu dále do centra a uvádí se, že byl prvním tankem Rudé armády na Staroměstském náměstí. S tím také souvisí následné označení těžkého tanku IS-2 na památníku sovětských tankistů na Smíchově fiktivním číslem 23.

Poznámku si zaslouží i obrněnce Hetzer, které patřily mezi relativně rozšířená německá bojová vozidla v závěrečné fázi války na našem území. V Praze je potom nepoužívali pouze Němci, ale osmi exempláři – téměř všechny ovšem byly ve formě upravených polotovarů pouze s kulometnou výzbrojí – disponovali i povstalci. Několik kusů měli i Vlasovci, tedy příslušníci Ruské osvobozenecké armády, kteří významně povstalcům v jejich boji pomohli.

Sovětské tanky T-34/85 (věžových čísel 1-23, 1-24 a 1-25) prvního tankového praporu 63. gardové tankové brigády v květnu 1945 v Praze

Německý stíhač tanků Hetzer

Lehký německý stíhač tanků Jagdpanzer 38(t), který je všeobecně znám pod svým neoficiálním jménem Hetzer (štváč, lovecký honící pes), se vyznačoval nadstandardním poměrem užitné hodnoty k pořizovací ceně.

Hetzer z pražských Českomoravských strojíren (Böhmisch-Mährische Maschinenfabrik, předválečná ČKD) řešením podvozku a pohonu navazoval konstrukčně na jeden z nejlepších druhoválečných lehkých tanků PzKpfw 38(t), jehož prototyp vznikl před válkou jako typ LT-38. Hetzer měl oproti tanku PzKpfw 38(t) markantně větší rozchod, celková šířka vozidla tak byla 2,63 m oproti 2,14 m.

Relativně účinnou výzbroj necelých šestnáct tun těžkého vozidla tvořil 75mm protitankový kanon s délkou hlavně rovnající se 48 rážím (v německém originále 7,5-cm-PaK 39 L/48). Sekundární zbraní byl kulomet umístěný na střeše vozidla a ovládaný zevnitř mechanicky (nevýhodou byly krátké nábojové pásy, při nabíjení kulometu hrozilo ostřelování nabíjecího nešťastníka).

Tloušťka pancéřových plechů se pohybovala od 60 mm na čele korby po pouhých 8 mm na střešní části, boky a zadek měly 20 mm. Pancíř, byť šikovně sklopený, poskytoval dostatečnou ochranu pouze zpředu. Naopak za částečnou výhodu proti zaměření musíme považovat celkově malé rozměry a nízkou siluetu.

Posádku vozidla tvořili čtyři muži: velitel, řidič, střelec a nabíječ.

Německý stíhač tanků Hetzer zničený povstalci 8. května 1945 na Staroměstském náměstí. V budově za zničeným obrněncem dnes sídlí Ministerstvo pro místní rozvoj.

Sériová výroba Hetzerů probíhala v Českomoravských strojírnách od dubna 1944 až do konce války (po válce se dále v menších počtech vyráběly z rozpracovaných materiálových zásob pro čs. armádu a v poněkud modifikované variantě i pro Švýcarsko). V červenci 1944 započala licenční výroba v plzeňské Škodovce, německá armáda byla po nové výzbroji hladová. Řada dílů i konstrukčních celků pak pocházela od mnoha subdodavatelů z Německa a protektorátu, například kanony, motory, převodovky, pásy, pancéřové plechy (příp. už svařené pancéřové korby) atd.

Plánovaných výrobních objemů, které se měly neustále zvyšovat a od března 1945 ustálit na tisíci kusech měsíčně (po 500 od obou dodavatelů), nebylo z objektivních důvodů nikdy dosaženo. Do německé kapitulace bylo vyrobeno kolem tří tisícovek Hetzerů.

Sovětský střední tank T-34/85

Tank T-34/85 s kanonem ráže 85 mm byl vyvrcholením typové řady legendárních středních tanků T-34, předtím vyzbrojených kanonem ráže 76,2 mm (T-34/76).

Pro dostatečné zhodnocení tanků T-34 lze použít rozšířenou modifikaci známého citátu neznámého autora: „V jednoduchosti T-34 je její síla.“. Sověti tank vyráběli v primitivních válečných podmínkách v neskutečných počtech, během války bylo vyrobeno asi 35 tisíc T-34/76 a 23 tisíc T-34/85. Produkci T-34/76 Sověti ukončili v červnu 1944, výroba T-34/85 pak běžela ještě po válce, licenčně například i v Československu.

Na začátku Velké vlastenecké války neměl prakticky žádný německý tank ani útočné dělo šanci T-34 v čelním střetu ohrozit. To se změnilo, když německé obrněnce konečně dostaly kanony s vyšší úsťovou rychlostí střely (tedy s delší hlavní, např. PzKpfw IV Ausf F2, především však PzKpfw IV Ausf G, z útočných děl StuG 40 Ausf F).

Tank T-34/85 s výkonnějším 85mm kanonem se začal sériově vyrábět koncem roku 1943 jako reakce na nasazení nových německých tanků, zejména typu PzKpfw VI Tiger. Nový sovětský střední tank se sice nemohl s těžkým německým srovnávat, ale oproti předchůdci se 76mm kanonem se jeho šance při setkání s Tigerem přeci jen zvýšily.

Jednou z nevýhod tanku T-34/76 byla čtyřčlenná posádka (z toho dva muži ve věži, kde velitel plnil zároveň funkci nabíječe), proto dostal T-34/85 posádku pětičlennou (tři muži ve věži, která byla nyní o poznání mohutnější). Posádku T-34/85 tvořili velitel, řidič, střelec, nabíječ a pomocník řidiče (mechanik/případně radista, mimo jiné ovládající kulomet na čele korby).

Když už mluvíme o posádce téčka, možná si někteří vzpomeneme na polský televizní seriál Čtyři z tanku a pes, kde ti čtyři bojovali v tanku T-34/85. Ano, posádka sice byla pětičlenná, ale lze toho psa počítat? Šarik tam prostě zabral místo pátému tankistovi a přitom ho mohli vozit v boudě připevněné na korbě tanku místo jedné z přídavných nádrží.

Sovětský tank T-34/85, věžové číslo 1-13, 63. gardové tankové brigády při postupu na Berlín v dubnu 1945. Tanky této jednotky dorazily 9. 5. 1945 jako první v rámci Pražské operace do Prahy.

Tank T-34/85 neznámé sovětské jednotky v květnu 1945 na Václavském náměstí. Za pozornost stojí chybějící třetí pojezdové kolo na pravé straně tanku.

Pro svoji roli ve Velké vlastenecké válce bývá tank T-34 v Rusku titulován tankem vítězství. Měl bezpočet silných nepřátel: tanky PzKpfw IV s dlouhou hlavní, Panthery Tigery, řadu typů útočných děl, protitanková děla středních a větších ráží, tankoborníky (pěšáky s protitankovými zbraněmi) a jednoho létajícího Rudela. Proto také utrpěl enormní ztráty, ale to samozřejmě jeho význam v porážce Třetí říše nesnižuje.