Dlouhé vlnité vlasy, fousy, potetované tělo, lehce pobavený úsměv. Danilo Müller, 43letý otec dvou dětí, má vizáž rockera.
Nebo také loupežníka.
Nebo snad...
Nejste vy čaroděj?
Jsem. Rozhodně!
Však také kouzlíte s lyžemi, ne?
Zvlášť za mokra. Miluju, když je teplo a vlhko. To pak umím zařídit plusové body pro náš tým, protože pro lyže na mokrý sníh mám know-how i nápady. Vymýšlím je s mým přítelem, profesorem fyziky. Zato čím je podklad tratě tvrdší, tím je to horší. Na tvrdém sněhu nemáme šanci porážet firemní servismanské týmy.
Kolik párů vlastně váš tým za sezonu připraví?
To přesně nevím. Jen za olympiádu v Soči jich bylo okolo tisíce. Za sezonu najezdím při testování na běžkách odhadem tak 4000 kilometrů.
A ty pravé vybíráte už od jara, předpokládám.
Duben je na odpočinek. Ale od května vybíráme a zkoušíme lyže i vosky. Což je dlouhý letní proces, který nikdo nevidí. Když se pak v říjnu na ledovci v Ramsau sjedou sportovci, mají už lyže od nás připravené na extrémně vysoké úrovni.
V den závodu testujete od časných ranních hodin. Kdy máte budíček?
Testovat začínáme sedm hodin před začátkem závodu. Ale ani budíček v šest ráno, jako před sprinty a stíhačkami, není pro mě problém. V IBU Cupu začínají většinou závody v deset, tam jsem testoval i od čtyř v noci, s čelovkou a v lese. Byla tma, byla zima, bylo to na hov... Přesto mám rád časné starty, probouzím se snáz něž někteří kolegové servisáci z jiných týmů.
Smíšená štafeta v Kontiolahti sice časný start neměla, ale závodníci opět pěli na lyže, připravené vašim týmem, velkou chválu. Kousek té zlaté medaile je tedy i váš?
Potřebujete k ní i dobré lyže, takže ano, snad je trochu také i našeho servisního týmu.
Překvapilo vás, že je zlatá?
Ani moc ne. Ve všech mix štafetách jsme v poslední době jeli na pódium, jen v Östersundu to byl v prosinci pro nás poněkud nešťastný den. Získali jsme bronz v Novém Městě 2013, stříbro na olympiádě v Soči 2014 a teď jsme vlastně udělali další krok.
Jste Němec, pomáháte však vítězit Čechům. Co na to říkají němečtí biatlonisté a servismani?
Němci? Ti jsou mými největšími konkurenty. Mnozí z nich jsou také mými kamarády, pět let jsem v minulosti pracoval pro německý tým v IBU Cupu. Ale v závodech jsou to teď soupeři.
A po závodech zamíříte i s německými servismany společně do hospody?
Jistě. Vypijeme spolu spoustu piv. Když jsme půl roku na cestách, zábava občas musí být, abychom se z toho nezbláznili. Nemluvíme však při tom o mazání. To je top secret. Každý z nás si své know how chrání.
Chtěla by vás německá reprezentace Čechům opět „ukrást“?
Dostal jsem v posledních třech letech spoustu nabídek. Tým o tom věděl. Jenže já prodloužil v Česku kontrakt do roku 2018. Slovo držím. Takže není o čem diskutovat.
Proč jste zůstal?
Český tým je tak trochu jako mé dítě, mám ho rád. Vybudovali jsme ho od roku 2010 takřka z ničeho a najednou patříme ve světě k lídrům. Olympiáda s pěti medailemi byla úžasná, tolik jsme jich nikdo z nás nečekal. Sami jsme se ptali: A co teď dál?
Co tedy bude dál?
Tým je mladý, perspektivní. Takže další plány bych viděl následovně: vyhrát velký glóbus za Světový pohár žen a potom i olympijské zlato z Koreje.
A co ve středu v Kontiolahti?
Gabi (Soukalová) i Veronika (Vítková) mají ve vytrvalostním závodě na pódium. Gabi jela skvěle stíhačku. Veroniku v ní trápila střelba, ale poslední dvě položky měla čisté. To je důležité pro její hlavu.
Jak netrpělivé ty dvě jsou, když jim připravujete lyže?
Veronika si pro ně přichází první a velmi brzy, tak 20 minut před závodem. Zato Gabi... no, ta je velmi speciální. Už jsme si zvykli.
Bavíte se s nimi anglicky. Co jste se naopak naučil česky?
Nejdřív jsem zvládl: Čau vole. Pak pivo. Ve 43 letech už mám s gramatikou problém. To má dcera, do jejíž školy docházejí i některé české děti, už umí česky víc než já. Ale k Čechům mám blízko.
Nejen obrazně, ale i doslova, že?
Jsem z Zittau, tedy z Žitavy, bydlím 200 metrů od hranic. Moji nejlepší přátelé jsou Češi, jezdíme k vám na kole i na nedělní výlety, třeba na Malevil. Chutná mi pivo a miluju guláš s knedlíky. A manželka je dobrá horolezkyně, trávili jsme nejednu dovolenou u vás nebo v Tatrách. Vaše mentalita je nám blízká.
Hodně se vám v zimě stýská po rodině?
Moc. Jsem pořád pryč, bavíme se aspoň po Skypu. Jenže tady na motelu nám každou chvíli nejde internet. Pro mé děti je to složité. Dceři Kiaře je osm, synovi Franzovi šest.
Budou z nich biatlonisté?
Na to je moc brzo. Mám na to svůj názor. Jako děti by ještě neměly příliš tvrdě trénovat. Dcera je dobrá, vidím u ní perspektivu, jenže lepší bude, když počká nějakých šest let. Pak uvidíme. Pokud se rozhodne profesionálně sportovat, dostane ode mě veškerou podporu.
Rodinu vám připomínají i vaše tetování. Máte jich po těle spoustu.
Jo, na levé ruce jsou tetování se vztahem k rodině a na pravé se týkají extrémních sportů a horských kol. To jsou mé koníčky. Sednu v létě na kolo a jedeme nonstop třeba dva dny, přes 700 kilometrů.
Dva dny? Bez spánku?
Ano. Nespíte a jen šlapete. Naposledy to bylo z Krušných hor k Baltu. A mým rekordem je 712 kilometrů za 24 hodin. Dokud jste mladý, dáte to. Jde také o dobrý trénink na cesty autem ze svěťáků. Když jsme v prosinci dozávodili v Östersundu, jen jsme se vysprchovali a přes noc vyrazili do Hochfilzenu, jedním tahem ze Švédska do Rakouska.
Ale střídali jste se u volantu, ne?
Občas. Ostatní dva kluci-servismani jsou však mladí, doma svá auta nemají. Tak řídím většinou já. Kafe, Red Bully, Shocky a jedeme. Snad se nám nehody vyhnou. Předloni jsme cestou z Osla jednu měli.
