Jak hodnotíte výrok prezidenta Miloše Zemana, že handicapované děti by se neměly umisťovat do tříd s těmi nehandicapovanými?
Výroky nám připadají velice nešťastné. Koncept vzdělávat děti s handicapy někde segregovaně, stranou od dětí takzvaně normálních bez nějakých problémů, je koncept, kterým jsme se řídili v podstatě za hluboké totality, kdy velká část dětí s handicapy neměla vůbec možnost být součástí běžného vzdělávání a ani být součástí běžné společnosti.
Ani žádné mezinárodní akademické výzkumy nepotvrzují tvrzení pana prezidenta, naopak v drtivé většině prokazují prospěšnost tohoto modelu vzdělávání pro všechny děti.
Jaký prospěch mají děti bez handicapu, když v kolektivu je dítě s handicapem a naopak?
Děti v útlém věku se právě tím společným vzděláváním učí tomu, že do společnosti patříme, i když máme nějaké specifické potřeby, ale i talenty. Každé dítě může být přínosem dětskému kolektivu. Dává nám důležitou zkušenost, že každý má stejnou hodnotu, že patří do společnosti a má právo na to, aby měl stejnou podporu a šance jako ostatní.
Má inkluzivní vzdělávání i jiné než morální přínosy?
Argumenty na podporu takové cesty jsou i ekonomické. Pokud děti v útlém věku učíme dobře spolupracovat a dáme jim co nejkvalitnější vzdělání, kde opravdu každé dítě bude moci nejvíce rozvinout svůj vzdělávací potenciál, tak je dobře připravujeme na vstup na trh práce. Přispíváme k tomu, že se budou zmenšovat počty lidí se zdravotním postižení, kteří si těžko hledají zaměstnání. Děti, které projdou inkluzivním vzděláváním, budou umět lépe spolupracovat s různými kolegy.
Měly by se postižené děti vzdělávat odděleně od těch zdravých, jak navrhl prezident Zeman?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 neděle 18. ledna 2015. Anketa je uzavřena.
Jak inkluzivní vzdělávání probíhá v praxi?
Inkluzivní vzdělávání není vůbec o tom, že ty děti jsou vedle sebe, ale že jsou spolu, jsou společně vzdělávány, že se učí si navzájem rozumět, spolupracovat, poznávat se vzájemně. Učí se i pomoc druhým, solidaritu a důležitou sociální citlivost. Cesta k separovanému vzdělávání naopak zadělává na rozdělenou společnost, kde se bojíme jinakosti, na společnost, která je plná bariér a kde rozmanitost je vnímána jako něco buď nepříjemného, obtížného, či dokonce rizikového a nebezpečného.
Než aby se pan prezident vracel k nějaké historické zkušenosti a k zakonzervování určitých minulých tendencí držet děti od sebe, spíše bychom potřebovali, aby pomohl k systémovým změnám. Ty by měly zlepšit přípravu budoucích pedagogů a zlepšit podmínky pro to, aby to inkluzivní vzdělávání mohlo dobře probíhat.
Klára Šimáčková Laurenčíková V současnosti je předsedkyní České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání. Vystudovala speciální pedagogiku na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Pracovala v Jedličkově ústavu a školách. Dříve byla i náměstkyní na ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy. |
Kontaktovali jste prezidenta Zemana?
Přímo pana prezidenta jsme nekontaktovali, ale velice usilovně se snažíme podílet na přípravě systémových změn, ať už ve spolupráci s ministerstvem školství, ale i se sněmovním školským výborem. Snažíme se, aby ti, kteří o změnách rozhodují, měli informace o problémech, které každý den řeší děti, jejich rodiče a učitelé. Když jim skutečně porozumí, mohou pomoci díky legislativním změnám.
Jakou zkušenost mají země, které inkluzivní vzdělávání podporují?
Ty země, které se daly na inkluzivní vzdělávání, vykazují nejlepší výsledky v mezinárodních šetření. Jsou to hlavně skandinávské státy, ale k inkluzivnímu vzdělávání se přihlásily i Německo a Rakousko. Velmi bychom potřebovali, aby se i v českých školách děti spíše učily rozumět rozmanitosti jako něčemu, co je součástí našich životů a vždycky bude, jako něco, co souvisí s demokracií, s funkční a zdravou společností.
Předseda ODS a bývalý ministr školství Petr Fiala řekl iDNES.cz, že stoprocentní inkluze není možná, s tímto souhlasíte?
Toto tvrzení se mi nezdá úplně šťastné. Opravdu můžeme obrovsky zlepšit připravenost škol na vzdělávání dětí, které potřebují nějakou podporu, ať už jsou to děti se zdravotním postižením, nebo děti z jiného kulturního či jazykového prostředí. Neznám ale žádný systém na světě, který by neměl menší procento třeba speciálních škol pro děti s velice těžkými handicapy. Ale ten poměr je jiný než u nás. Hlavně připravenost škol hlavního vzdělávacího proudu je něco, čemu je potřeba se aktivně věnovat.
Jak si školy poradí se vzděláváním dětí se speciálními potřebami?
Žádný systém na světě se neuchýlil k tomu, že by děti jen přemístil do hlavního proudu. Jde o komplexní přeměnu vzdělávacího systému, aby byl otevřený, spravedlivý a dobře připravený na každé dítě. Samozřejmě systémy v zahraničí, které prošly proměnou, si zachovaly i nějaké základní množství specializovaných nejen škol, ale i pracovišť. S tím vším ruku v ruce musely jít legislativní změny a změny financování podpůrných opatření, aby byly dostupné pro děti od mateřských až po vysoké školy.
