„Chystám pro kluky nějaké akce, ale to jsou spíš interní záležitosti kabiny,“ nechce dopředu nic prozrazovat. „Snažím se zkrátka tým podporovat i mimo hokej. A věřím, že v play-off půjde správným směrem,“ přeje si. „Zrovna ve čtvrtek jsem klukům říkal, že už do konce sezony stačí vyhrát jen deset zápasů. A budeme všichni spokojeni,“ usmívá se.
Znamená to, že pro spoluhráče chystáte před play-off nějaké teambuildingové aktivity?
Já tenhle americký výraz moc nepoužívám. My hrajeme v Česku, jsme Češi. Pro nás je to spíš takové ztužení party. Prostě budu chtít jít za cílem, který jim zkusím nastínit a představit. Doufám, že to kluci pochopí a dopadne to dobře. Na ledě to neovlivním, tak se budu snažit vymyslet něco mimo něj.
Můžete prozradit, o co půjde?
Nejsou to věci tajné, ale není potřeba o tom mluvit. Pro kluky jsem něco připravil, zkusím s nimi něco absolvovat. Mám s tím dobré zkušenosti i z loňska, kdy jsme dělali různé rauty a obědy. Ale nemůžete dělat všechno stejně. Zkusíme něco nového.
Dukla se veze na úspěšné vlně. Od konce listopadu z 23 zápasů v řadě prohrála jen dva. Nemáte strach, že forma přišla příliš brzy? Rozhoduje play-off.
To máte pravdu. Sezona v pondělí skončí a maže se. Můžete mít přes sto bodů, čtyřicet bodů náskok, a stejně 26. února začínáte od nuly.
A jako favorit jste v play-off pod velkým tlakem.
Já jsem to zažil, když jsme v Plzni hráli s Pardubicemi (extraligové play-off 2004 – pozn. red.), kdy oni měli po základní části o čtyřicet bodů víc než my. Přijeli jsme k nim a prohrávali 0:2 na zápasy. Přesunuli jsme se do Plzně, najednou to bylo 2:2 a nakonec jsme postoupili v sedmém zápase my. Semkli jsme se, podávali neskutečné výkony. Takže takové příběhy tady jsou, neskutečné, nádherné. Ale samozřejmě vždycky je lepší během sezony vyhrávat.
Minimálně kvůli atmosféře v kabině i v hledišti.
Ta série byla hezká, užívali jsme si to. Ale taky to nebylo zadarmo, byla za ní určitá dřina. Věci, které kluci mimo nezažili a ze začátku se jim to nelíbilo. Pak pochopili, že cesta v Dukle je taková trnitější. Prostě vám dávají trošku do těla. Ale výsledky přišly.
Přitom předtím jste pět zápasů po sobě prohráli.
Série trvá od doby, kdy jsme prohráli doma s Kadaní. To byla pondělní předehrávka, ve středu jsme porazili Prostějov. A ve čtvrtek jsme my starší hráči zašli za trenéry, ať nám dají volno. Díky Viktorovi Ujčíkovi, který má známé na střelnici, jsme se dohodli, že půjdeme střílet na holuby. Je to blbost na vyčištění hlavy. Ale najednou se začalo dařit. Zbavili jsme se křeče a o tom to je. Někdy zkrátka musíte umět vypnout. Jakmile se v tom začnete utápět, klesáte čím dál hlouběji.
Je tedy potřeba zkusit začít dělat něco jinak.
Přesně. Nejhorší je, když lidi čekají, že to přijde samo. Takoví většinou ničeho nedosáhli, protože samo nic nepřijde. Někdy musíte dokázat vypnout hlavu, která tělo řídí. Samozřejmě, nemusí to vyjít. Ale můžete si říct: aspoň jsem to zkusil.
Jak jste si výlet na střelnici užíval vy osobně?
Abych pravdu řekl, ani jsem si nevystřelil. Protože zrovna v tu dobu manželka omarodila, takže jsem měl na starost dvě děti. Měl jsem spíš strach, abych je netrefil (usmívá se). Ale kluci si to užili, někteří tam byli čtyři hodiny a všichni jsme byli spokojení. Od té doby se tým semknul a šlapal.
Takže to skutečně je především o tom, mít správnou partu?
Někdy i malé věci přijdou do velké skládačky. A ta je pak jako celek pěkná. Když si koupíte puzzle, které má 2000 dílků a dva ztratíte, je na vyhození. To samé platí i ve sportu. Když se vám daří, nepřemýšlíte proč. Na to většinou začnete myslet, až se dařit přestane. A to už je pozdě. Přijdou chvíle, kdy musíte věci dělat jinak, než jste je dělali. Změnit to. A pak se může začít dařit. Někdy to přijde hned, jindy to trvá.
