Stačily dva měsíce ve Zlíně a Antonín Fantiš zase srší energií. Druhý zákrok lékařů mu napravil levačku, důkladná rekonvalescence u prvoligového nováčka mu pak dala naději, že brzy opět vyběhne na hřiště.
„Co pro mě dělá Fastav Zlín, si nemůžu vynachválit. Mám k dispozici kondičního trenéra, fyzioterapeuta, maséra. Za dva měsíce jsme udělali velký kus práce a už to vypadá, že do dvou tří týdnů bych snad mohl nastoupit,“ přeje si 23letý ofenzivní záložník.
Jinde by o vás tak nepečovali, že?
I v Jablonci je výborný servis. Ale jak jsem byl dlouhodobě zraněný, tak to bylo složitější. Postupně jsem si musel většinu věcí zařizovat sám.
Do Zlína jste přišel nadvakrát. Po třech dnech vás poslali pryč s tím, že nejste fit. Za dva týdny jste byl zpátky. Co se stalo?
Byla to chybná komunikace. Když se domlouvalo moje hostování, řekl jsem panu Peltovi (majitel Jablonce) i zástupcům Zlína, že budu potřebovat ještě minimálně dva měsíce na dotrénování. Nikomu to nevadilo, jenže o tom nevěděl zlínský trenér Páník.
Jak jste reagoval, když se ozval Zlín znovu?
Byl jsem nadšený. Když jsem se předtím po třech dnech loučil, byl jsem strašně zklamaný. Cítil jsem se, jako by mě odněkud vyhodili. V ten moment jsem byl úplně vyřízený. Neměl jsem perspektivu. V Jablonci byla příprava v plném proudu a neměli na mě čas, takže jsem zase trénoval sám doma. Na návrat do Zlína jsem se strašně těšil a ve finále musím říct, že tréninky si tady užívám. Mám z toho radost.
Necítil jste se v Jablonci odepsaný?
Ani ne, ale byl jsem hodně frustrovaný. Člověk se zraní a říká si, že bude makat. Uběhlo jaro a nikam jsem se neposunul. Přitom už bych měl normálně hrát. Až po osmi měsících jsem šel na druhou operaci, a potom se markantně změnila situace. Noha začala sílit, cítil jsem se lépe a najednou jsem dělal věci, které jsem předtím nemohl.
To vypadá, že jste ztratil zbytečně tři čtvrtě roku. Nezanedbali vaše zranění v Jablonci?
Za to asi nikdo nemůže. Mysleli si, že mám v kolenu záněty. Jenže antibiotika nezabírala, koleno pořád natékalo. Až na rezonanci zjistili, že jsem tam měl nezhoubný nádor – „kyklop syndrom“. Po jeho vyříznutí se koleno úplně vyčistilo. Mohl jsem jít na rezonanci dříve, ale takový je život.
Teď vypadáte nabitý optimismem.
Už bych nejraději vtrhl na hřiště. Musí mě brzdit. Nechtějí, abych to uspěchal. Ale věřím jim. Když jsem přišel do Zlína, tak jsem měl stehno o pět centimetrů slabší než zdravé. Kromě víkendů, kdy jsem dostal volno, jsem makal každý den dvoufázově. Jezdil jsem i do Luhačovic za Jeldou (kondiční trenér Jelínek), když neměl čas.
Takže rozhodnutí o návratu necháváte na odbornících?
Poslední krok je nejtěžší. Cítím se dobře, ale pořád mám ještě trochu blok v hlavě. Když jsem tento týden poprvé absolvoval tréninkovou hru, nešel jsem do toho naplno. Ale vím, že od příštího týdne do toho můžou více šlápnout. Pomůže mi reprezentační pauza. Po ní je dost reálné, že nastoupím za béčko. Jenom je potřeba, aby mi koleno drželo.
Cítíte vůči Zlínu vděčnost?
Pokud by mě tady vykurýrovali a šel bych v zimě pryč, tak by to nebylo vůči Zlínu košer. Chci klubu něco odvést, vrátit to lidem, kteří se o mě starají. Záleží, jak se domluví kluby. V Jablonci mi v červnu končí smlouva.
Jste překvapený, že se Zlín jako nováček pohybuje neustále v horní půlce tabulky?
Musím říct, že i mě samotného kluci překvapili, jak do toho vletěli. Byla radost se na ně dívat. Viděl jsem všechny domácí zápasy, až na poslední se Slavií, a zrovna ho prohráli. Teď už nesmím chybět ani na jednom. Všechny zápasy odjezdili. Je vidět, že se po dlouhé době vrátili do ligy. Chodí tady pěkné návštěvy, první liga sem patří.
V sobotu přijede Jablonec. Nebudete na tribuně rozpolcený?
Je to pro mě těžká situace. V Jablonci jsme byl rok a půl, ve Zlíně jsem krátce, ale sedí mi to tady. Nechám se překvapit, na zápas se hodně těším. Jsem zvědavý, jak dopadne. Jablonec potřebuje vyhrát, kluci udělali dobrý bod v Olomouci a hlavně doma hrají suprově.
