Její maminka Barbora startovala v olympijském Pekingu 2008, když bylo Marii deset let. „Tehdy měla v Číně stejné vedro, jako je teď tady,“ tuší Marie. „Vzpomínám si, jak mi říkala, že jakmile vylezli ven, hned byli zpocení. Ale určitě si to tam užila.“
Před třemi lety maminka zemřela na rakovinu. A pro Marii se dočasně zhroutil svět. „Přijela jsem pak na trénink a celý jsem ho probrečela,“ líčila. Rok trvalo, než se se ztrátou vyrovnala. Střílela špatně, nedokázala se na nic soustředit, byla vyčerpaná.
Ale právě luk, šípy a každodenní dřina ji z jejího trápení dokázaly vysvobodily. „Sport má asi v sobě něco léčivého,“ usoudila.
A tak je najednou tady, pod vlajkami s pěti kruhy. V posledním možném kvalifikačním závodě si na jaře vystřílela právo startu, probila se mezi 64 lukostřelkyň, které smějí změřit síly na hrách v Tokiu.
Rozřazovacím závodem, jenž rozhoduje o nasazení do eliminačního pavouka, prošla v pátečním dopoledni se ctí. Vybojovala 34. místo.
Ve chvíli, kdy dostřílela, to ani nevěděla. „Čtyřiatřicátá? To tedy víte víc než my,“ povídal její otec a kouč Zdeněk Horáček. Předtím byli oba plně vnořeni do závodu, pořadí na nedalekém monitoru nesledovali.
Umístění rozhodlo, že v 1. kole eliminace nastoupí proti domácí závodnici Niki Nakamurové, v pátek jedenatřicáté. Co o ní ví?
Zakroutí hlavou: „Neznám ji.“
Přesto nemá skromné cíle. „Ráda bych prošla přes první dvě kola. Do posledních šestnácti.“
Moment, to znamená, že by v kole druhém nejspíš musela porazit i nasazenou dvojku, Korejku Jangovou.
„Je to tak,“ přikývne.
„Ale nám je to jedno,“ řekne táta Zdeněk a oba se rozesmějí. Odvážným přece štěstí přeje, ne?
„Na Světovém poháru umím skončit na 17. místě a tady to není až o tolik jiné,“ porovnává Marie. Co se týče konkurence, má pravdu. Ale ta olympijská atmosféra...
Pod dohledem tatínka. A ve stopách maminky... Lukostřelkyně Marie Horáčková dnes jako první Češka vstoupila do bojů her v Tokiu. Navázala tak na maminku Barboru, která závodila v Pekingu 2008, ale před třemi lety bohužel zemřela na rakovinu. Život píše příběhy plné emocí. https://t.co/OruRhnz3nn
Na hry putovala s českým týmem „prokletým“ charterem, ze kterého už je ve výpravě šest nakažených. Nervozitu typu „nevyjde mi také test pozitivní?“ však v předchozích dnech nepociťovala.
„S tátou se oba cítíme dobře,“ ujišťuje. „Nepočítali jsme a ani nepočítáme, že bychom měli mít jiný výsledek testů než negativní. Celou dobu jsme se izolovali a nepotkávali s ostatními sportovci, jsme očkovaní. Co můžu, tak jsem na pokoji. Dělám maximum, abych mohla dál závodit.“
Na rozdíl od většiny cestujících ze zmíněného letadla nemusela ani do izolace na pochmurné pokoje mimo vesnici. „Nebyli jsme označeni jako blízké kontakty,“ vysvětluje.
Relativně v klidu se tudíž mohla chystat na svůj závod. Na závěrečných trénincích se naladila přímo dorůžova. „Poslední dva byly skvělé, ve čtvrtek jsme všechno doladili a dovyšperkovali.“
Přišel však den D, okamžik závodu a ať si kdo chce co chce říká, olympiáda je olympiáda. Cosi nenapodobitelného, jedinečného v životě každého sportovce, českou lukostřelkyni nevyjímaje.
Síla tohoto okamžiku s vámi dovede zamávat.
„Ještě když jsem přicházela do areálu, všechno bylo fajn. Pak se ve mně najednou začalo točit strašně moc emocí a přišlo i maličko tlaku. Je to tu jiné, spousta lidí okolo, na které normálně ze závodů nejsem zvyklá. Ani na mistrovství světa se mi totiž nestane, aby fotograf ležel na zemi metr ode mě,“ všimla si u svého stavu fotoreportéra ČTK.
Proto trochu bojovala sama se sebou.
Navíc vedle ní na stavu číslo 47 stála malá velká žena aneb paní Lukostřelkyně v osobě indické světové jedničky Deepiky Kumariové, která je Horáčkové tolik sympatická. Nejdřív si Češka pomyslela: To bude super mít vedle sebe někoho, kdo střílí fakt špičkově.
Jenže... vlastně to až tak příjemné nebylo.
„Deepika je totiž docela agresivní střelec, hodně sundavala a...“
Stop, pardon, tady bude zapotřebí malý výklad lukostřeleckých výrazů. Sundávat v jejich žargonu znamená: „Že střelec natáhne tětivu, ale nevystřelí, šíp má pořád nandaný a čeká.“
Světová jednička Deepika Kumariová z Indie v kvalifikaci lukostřelkyň
A ta agresivní střelba? „Nestojí klidně a trošku sebou šije. Což vnímáte, když jste vedle ní.“
V rozřazovacím závodě vystřelila každá ze 64 žen 72 šípů, Horáčková osmnácti z nich zasáhla desítku a posbírala celkem 636 bodů.
„Přála jsem si vyšší výsledek, ale tohle je v podstatě takový, jaký umím. A je fajn. Byl to můj první start na olympiádě,“ bilancuje.
Teď bude mít další tři dny pouze tréninkové, jelikož ke slovu přijdou v Tokiu soutěže družstev. Pak už se lukostřelkyně přesunou do hlavní arény k vyřazovacím bojům, před obří tribuny, na které nikdo nezasedne.
„Bude to tu takové tiché,“ usoudila. Snad jen ukřičené sbory cikád rozehrají opět svůj koncert u barevných terčů.
Ale ať už to bude jakékoliv, moc ráda by se mezi tím věncem prázdných tribun udržela co nejdéle.
Rozhodně déle než jen jedno kolo.
