„Ale hned mi dali prášky na ředění krve a uklidňovali mě, že už se mi nic nestane,“ říká třiatřicetiletý útočník curyšských Lions. „Nechtěl jsem se nějak hroutit ani lidi kolem sebe jsem neplašil.“
Na sezonu 2018–19 nejspíš nebude vzpomínat s přehnanou vřelostí. Počítalo se s ním jako s tahounem v reprezentaci i v mužstvu obhájců švýcarského titulu. Jenže osud s ním měl jiné úmysly.
Jeden z nejlepších českých střelců ve třetím tisíciletí (339 gólů v elitních ligách a reprezentaci) si musel dát tříměsíční přestávku.
Při rozhovoru působil vyrovnaně. Už několikrát mu v životě docvaklo, že přání pevného zdraví není jen planou frází: „Trošku jsem si vyčítal, že jsem nerozpoznal příznaky a nešel na testy dřív. Všechno by se vyřešilo rychleji. Ale snažím se dívat dopředu.“
Pauza mu – překvapivě – utekla jako školákovi prázdniny. Zprvu sice jen odpočíval, což poněkud rozhodilo manželku Veroniku a syna Denise, kteří nebyli zvyklí na jeho neustálou přítomnost. „Takže mě vyháněli ven!“ vypráví vesele.
Častěji aspoň sledoval pokroky šestiletého Denise v breakdance, kterému se nadšeně věnuje. „Hokej ho neláká, zato se pořád točí na hlavě a zkouší další triky,“ popisuje táta Červenka, jemuž po třech týdnech snížili dávky léčiv a povolili pohyb. Bruslil, cvičil v posilovně, hrál tenis. Jen nesměl dostat ránu, po níž by mu v krvi mohl vzniknout další nebezpečný trombus. Jeden mu ostatně pokazil též úvod angažmá v Calgary Flames v zimě 2013.
„Makal jsem, abych byl co nejdřív fit, ale pořád jsem nevěděl, jak na tom fyzicky skutečně jsem. Ani jsem se nenadál a čekal mě zápas.“
Skočil rovnou do sportovního dramatu. Lions se zmítali mezi záblesky naděje a rozčarováním. Zoufale pro sebe zkoušeli urvat místenku do play off. „Po porážce diváci pískali,“ líčí Červenka. „Svolala se porada, sebrali jsme se a vyhráli. Ale další zápas se nám zase nepovedl. Bohužel jsme nikdy nenatáhli nějakou vítěznou šňůru.“
České eso v deseti startech posbíralo dvanáct bodů (4+8). Válelo v první lajně, kouč del Curto je posílal na přesilovky. V závěrečném mači základní části v Ženevě se Červenka trefil na 1:0, jenže domácí otočili na 3:2 a šance Lions se nadobro rozplynula.
Spadli do skupiny o udržení, v níž jim vlastně o nic nejde, poněvadž jim sestup nehrozí. Když Červenka mluví o týmovém nezdaru, jeho hlas zní mnohem smutněji než při vyprávění o nemoci. „Následovalo ticho v kabině. Mlčelo vedení. Fanoušci byli jako omráčení... Přišel jsem do Curychu, abych pomohl k úspěchu. Lions jsou ve Švýcarsku asi nejslavnější klub. Měli jsme nejvyšší cíl. Je to zklamání, velké zklamání.“
Jak sám poznamenává, nastala divná doba. Obyčejně v rozhovorech nesrší řinčivými hláškami. Hovoří spíš tiše a opatrně. Při otázce na zbytek sezony ovšem bez zábran prohlásil: „Hrůza!“
„O nic nám nejde. Tréninky jsou bez náboje. Ale majitelé nás platí, lidi si kupují lístky, takže nesmíme nic vypustit.“
Taky v téměř bezvýznamných partiích si našel svou motivaci. Vnější i vnitřní. Maká pro klid vlastního svědomí. Rád by v Curychu zůstal a prodloužil smlouvu. „Ve městě se nám žije parádně, našli jsme v něm spoustu možností pro kluka i pro mě s manželkou. Všechno tu funguje, domů to máme kousek.“
Za normálních okolností by se teď v play off bil s Lions o pohár a následně se chystal na mistrovství světa na Slovensku. Nicméně ke konci prapodivné sezony se ocitl v říši nejistoty. Z národního mužstva se mu dosud nikdo neozval a klub se teprve sbírá ze šoku.
Zrovna jej souží čerstvě naražená kostrč. Doufá však, že potíže brzy pominou. A co dál?
Účast na šampionátu, který letos začíná až 10. května, je kdesi v mlze. Schyluje se k jednání o angažmá v Curychu, případně jinde. „Řeší se, jestli bude pokračovat kouč. Musí se vyjasnit víc věcí. Já se chci hlavně co nejpoctivěji připravit na další rok. Abych měl natrénováno a vydržel zdravý.“
