Loni přišel k týmu, aby po odchodu amerických hráčů pomohl v baráži zachránit pro rodný Hradec nejvyšší soutěž basketbalistů. A v týmu už zůstal.
Letos patří dvaatřicetiletý Tomáš Šustek k základním kamenům sestavy trenéra Karla Forejta, která má před šesti zápasy v play-out jasný cíl. Nebýt poslední a vyhnout se zrádným bojům o záchranu.
Máte za sebou základní část, pak desetizápasovou nadstavbu s týmy z dolní poloviny a jako třetí tým od konce tabulky ve středu odstartujete doma s Prostějovem boje v play-out. Nemáte už přece jen soubojů s týmy jako Ostrava, Brno nebo Prostějov dost?
To úplně ne. Co mě ale mrzí a vím to i od kamarádů, co basketbalu rozumí, to je složitost tohoto systému. Tenhle styl ligy je i pro ně trochu nudný. V základní části jsme hráli dvakrát s každým. A teď už hrajeme pořád jen s Brnem, Prostějovem, Ostravou. Nemáme soupeře, se kterými bychom sice asi dostali, ale pro diváky by to bylo zajímavé.
Tomáš Šustek(32 let)
Program play-out |
Je pravda, že loni se hrálo s Děčínem i Pardubicemi čtyřikrát. Atraktivita chybí.
Chybí. A tím v lize chybí i taková ta překvapení, kdy třeba doma dokážete jednou za čas zaskočit favorita.
Místo toho jsou před vámi zápasy s papírově slabšími soupeři, které musíte zvládnout, abyste se vyhli baráži.
Je to teď jasně dané. Teď se hraje o to, nebýt poslední. Máme trochu náskok nad Prostějovem. Začínáme s ním doma, a pokud to zvládneme, tak už bude větší klid. Účastí v baráži by se sezona zase o měsíc natáhla. Navíc se letos hraje jinak. Mají tam postoupit dva týmy z první ligy a jeden z NBL. Dva nejlepší pak mohou hrát nejvyšší soutěž. Stát se tam může cokoliv. Vzpomeňte si, jak jsme loni prohráli první zápas doma o osm bodů.
Zmínil jste, že vás čeká důležitý zápas s Prostějovem. Pro mě je překvapení, že Prostějov jako tradiční klub je na posledním místě tabulky. Pro vás ne?
Ono se to tak vyvrbilo. Už loni měli finanční problémy. V téhle sezoně před Vánoci pustili nejlepší hráče a většina lidí čekala, že to půjde dolů. Nakoupili Američany, kteří tu jsou na půl sezony, aby si nahonili statistiky, a mladí Češi sedí na lavičce. Takhle to je vůbec v celé české lize. Po té pauze jsem zjistil, že amerických hráčů ohromně přibylo. A podle mě to není dobře.
Jaká je sezona z pohledu Lions?
Na houpačce. Sahali jsme teoreticky i po šestce. Pak jsme prohráli nějaké zápasy a v nadstavbě nám uškodil těžký los. První tři zápasy jsme ztratili, a tím i šanci na účast v play-off. Celou sezonu se potýkáme s tím, že venku nedokážeme vyhrát. Povedlo se to jen dvakrát v Prostějově.
A můžete si říct, že jste zatím úspěšní?
Měli jsme cíl nebýt poslední s tím, že co bude nad, bude dobré. Pokud vyhrajeme play-out, budeme devátí. To by bylo hodně dobré, protože Hradec byl dosud nejlépe osmý. Jsme klub s nějakým rozpočtem a tomu odpovídají výsledky. Dalo by se říct, že se pohybujeme na hranici našich možností. Mohlo se povést o tři zápasy víc a hráli bychom v play-off. Ale také o tři míň a jsme teď tam kde Prostějov.
U vás mě zaujalo, že jako hráč nejvyšší profesionální soutěže zároveň pracujete. Kolik vás je ještě v týmu podobných?
V Hradci nikdo a v celé soutěži také nevím o nikom. (směje se) Jsem v tomhle takový výjimečný případ. Jsem Hradečák, hrál jsem dříve nejvyšší soutěž v Liberci nebo Brně. Pak jsem se vrátil na dva roky do Jindřichova Hradce do první ligy, kdy se nám povedlo postoupit. Já už u toho pracoval. A když se postoupilo, tak jsem měl na výběr. Buď práce, nebo basketbal. Do toho se nám narodil syn, takže jsem se rozhodl pro práci a hrál jsem za béčko v krajské a později ve druhé lize.
A pak přišla loňská baráž.
Američtí hráči odletěli, kluci potřebovali někoho z béčka, kdo by jim pomohl. No a pak přišla nabídka, abych to zkusil skloubit s prací. Tady je důležité říct, že mi vyšli vstříc v práci s úlevou pracovní doby i v klubu s úlevou v trénincích. Když se tohle povedlo domluvit, tak jsem do toho šel. Skončil jsem pod vrcholem a strašně mě bolelo, že já jako Hradečák jsem si nejvyšší soutěž za Hradec nezahrál.
Teď jste se vrátil po pětileté pauze. Jaký ten návrat byl?
Nervózní. Ale jak zápasů přibývalo, člověk se otrkal.
A i po dlouhé pauze jste hráčem základní sestavy...
Trenér mi věří. Jsem z toho překvapený. Když jsem do toho šel, mluvili jsme o tom, že to bude z lavičky na deset minut. A od začátku sezony hraju v základu. Těší mě to, ale je tam víc zodpovědnosti. Víc to svazuje. Já nejsem žádný střelec. Jsem spíš obranář, ale myslím si, že jsem se vrátil na úroveň, kde jsem býval.
Jaký zápas jste si nejvíc užil?
V základní části v Prostějově. To byl ještě v komplet sestavě a my u nich nastříleli přes sto bodů a vyhráli. To byla veliká euforie.
A co souboje s Děčínem, Nymburkem, Pardubicemi. Ty vás nelákaly?
Noo... Chtěl jsem vidět, jak na tom jsou, je to po letech zajímavé srovnání, ale radši mám zápasy, které jsou vyrovnané. A to s těmito soupeři a zvlášť venku nebylo.
Splnil jste si sen zahrát si nejvyšší soutěž za Hradec. Přidáte i příští rok?
Tuhle otázku otevřu až po sezoně. Vyšla mi hodně vstříc rodina. Mám dvě děti, je to náročné. Tenhle cíl se mi splnil a po sezoně si sedneme a řekneme si, co bude dál. U basketbalu bych chtěl ještě nějaký čas zůstat, je otázka v jaké roli.
Jak jde vůbec skloubit práce a vrcholový basketbal?
Prodávám mapové aplikace a jezdím po celé republice. A kdybych chtěl jet o víkendu někam na výlet s rodinou, tak jedu autobusem do Ostravy. (pousměje se) Ale skloubit to jde. Všechny ostatní koníčky ale musí jít stranou.
