Na hlavě měl dlouho modrou čepici s rovným kšiltem, hodinky na zápěstí levé i pravé ruky – a hlavně oči plné vášně. Oblečení mění často, povahu nikdy. Pořád je to stejné: kamkoli přijede Diego Maradona, je rázem hlavní hvězdou.
I pokud jde o tenis.
I pokud jde o takřka stoletý boj.
Diego Maradona fandí argentinským tenistům ve finále Davis Cupu.
I proto jeden z prvních záběrů ve chvíli, kdy bylo rozhodnuto, zamířil právě na něj. Drobný cvalík pobíhal po VIP boxu v totální euforii. Dočkal se nejen on, ale především celá tenisová Argentina.
Velká země do svých prvních zápasů Davis Cupu zasáhla v roce 1923; svět se sbíral z první světové války a nevědomky se měnil před tou druhou. Argentina měla teprve zažít Evu Perónovou, bláznivého fotbalového kouzelníka Maradonu i finanční krachy. Jen tenis se zdál být pořád stejný.
A konečně není. Argentinci se v boji o „salátovou mísu“ stali rekordmany v údaji, o který nikdo nestojí: čtyřikrát to zkoušeli ve finále (1981, 2006, 2008 a 2011), ale pokaždé neúspěšně. Pokus číslo pět v Záhřebu to změnil.
I pod dohledem vášnivého Maradony. „Je milé ho tu vidět, ale jeho podpora nic nezmění,“ pronesla před startem chorvatská jednička Marin Čilič.
Vážně? Snad i díky velkému fandění drobného muže argentinský sen nevyhasl. Juan Martín del Potro totiž v neděli po boji utloukl právě Čiliče a oplatil mu sobotní výsledek, když oba stáli na opačné straně kurtu při čtyřhře. Rozhodl tak až poslední, pátý duel. V něm Delbonis nedal šanci Karlovičovi a odstartoval argentinské křepčení, které si samozřejmě nemohl nechat ujít ani fotbalový revolucionář. Ten mimo jiné měl na rukávu černou pásku, aby uctil zesnulého diktátora Fidela Castra. „Byl mým druhým otcem,“ řekl Maradona.
I na Balkáně se odehrávala takřka dějinná záležitost. Hlavně ve statistikami posedlém zámoří se bedlivě sledují černé šňůry a roky sportovního sucha; když někde uspějí po desetiletí vroucných modliteb, města upadají do euforie. A Argentinci čekali téměř století...
„Snad už tuhle dlouhou cestu uzavřeme,“ pronesl del Potro toužebně před finále. Svůj díl práce odvedl a mohl jen čekat, zda uspěje jeho krajan, či obr Karlovič.
Právě del Potro na sebe vzal roli symbolu – muže, který ukazuje cestu. Tolikrát ho v kariéře ničily zdravotní potíže, především opakované operace zápěstí. Vyhrál US Open, to ano, ale už v roce 2009. Od té doby převážně trpělivě absolvuje následující: čeká, dostává se ze zranění, dochází daleko, leč končí pod vrcholem. Má dvě olympijské medaile, avšak žádné zlato. Dvakrát se svou zemí padl ve finále Davis Cupu.
Ale tahle tenisová křížová cesta byla pořád dlážděna dílčí radostí.
„Mám za sebou skvělý rok,“ připomněl del Potro zážitky z Ria, kde slavně zdolal Djokoviče i Nadala a až ve finále podlehl jinému z tenisových superhrdinů dneška, jímž byl Andy Murray. „Cítím, že mám zase schopnost hrát proti nejlepším na světě,“ řekl v Brazílii.
To ano, v Záhřebu to zase potvrdil. Pak ovšem on i Maradona ještě museli čekat. Zdálo se, že tenisová Argentina má čekání v nátuře navěky, tentokrát však už konec éry temna přišel.
