Bydlím tu téměř celý život, v těsné blízkosti televizního vysílače, starého židovského hřbitova i depresivního Olšanského náměstí. Zdejší atmosféra je pro mě spletenec emocí: mísí se v něm sladkobolné seifertovské retro, trendy bary a galerie a obrázek stoletých sousedů, jak táhnou vozík s nákupem z obludného panelového nákupního centra Bezovka.
Protože je Praha 3 - Žižkov městskou čtvrtí poměrně rozsáhlou, já a můj společník architekt Vítězslav Danda, vás dnes provedeme pouze po její horní části. Exkurzi zakončíme v Biskupcově ulici.
Zrození Zischkabergu
Jako samostatná čtvrť vznikl Žižkov v roce 1875 rozdělením Královských Vinohrad. Tehdy se ale ještě jmenoval Královské Vinohrady I; název Žižkov získal o dva roky později. Jmen vystřídal několik: Zischkaberg - lidově Žižkaperk, Zizkow, za druhé světové války Veitsberg (vlastně Vítkov).
Jak se žije na Žižkově |
„Nebo mu můžeme říkat třeba pražský Montmartre,“ říká Vítek Danda, nefalšovaný Žižkovák. Zná tu každé zákoutí i specialitu, proto se vyplatí vydat se na toulky zdejšími ulicemi právě s ním.
Trasu zahajujeme u architektonické ikony, kterou jsem tolikrát míjela, aniž bych jí věnovala delší pohled: Dům odborových svazů, bývalý palác Všeobecného penzijního ústavu. Stavba, kterou ve 30. letech navrhli sotva třicetiletí architekti Josef Havlíček a Karel Honzík, byla nejmodernější budovou v Praze a se svými dvanácti patry se stala jejím prvním mrakodrapem.
Okouzleni tvorbou švýcarského novátora Le Corbusiera navrhli Havlíček s Honzíkem progresivní architekturu na křížovém půdorysu, aby se vyhnuli tehdy běžnému systému obestavěného dvora a umožnili přímé osvětlení kanceláří.
Palác byl jako první u nás vybaven americkou klimatizací. Autoři považovali své dílo za první etapu výstavby nového Žižkova, který měl nahradit starou strukturu svérázné čtvrti. Naštěstí se tak nestalo, dodávám s úlevou, protože já zbožňuju právě ten starý, noblesně-dělnický Žižkov.
Původně proletářský charakter čtvrti určuje už její poloha: na severním, špatně osluněném svahu, kde se stavěly pavlačové domy se suchým společným záchodem na každém patře, šňůrami na prádlo a pověstnými klevetilkami u necek s prádlem.
Panelové nákupní centrum Bezovka
Pražská Stodolní
Vydáváme se strmou Bořivojovou ulicí okolo novějších činžáků do víru kultury a noční zábavy. Procházíme okolo architektonického ateliéru Edit! Architects. Nachází se v domě, v němž babička mého společníka Vítka prožila mládí. O kousek dál mineme projektové studio umělecké skupiny OKOLO, pak galerii současného umění Hunt Kastner a už jsme u obchodu s arabskými delikatesami, kam chodím na halal jehněčí a na tu nejlepší baklavu ve městě.
„Bořivojce se přezdívá pražská Stodolní, to kvůli počtu barů a hospod,“ vysvětluje Vítek, který je štamgastem v bohémském baru Bukowski´s, kterému místní říkají „Bukáč“ a kde se schází umělecká mládež, expati i turisté. Je tam věčně narváno a nad ránem tu není nouze o historky, ze kterých by spisovatel, jenž dal baru jméno, měl opravdu radost. Jestli v Bukowském neseženete místo ani na stojáka, nemusíte dlouho truchlit.
Hned vedle vás pohostí Malkovich, podnik, který si otevřel mladší dvojník známého herce. Jeho bonusem je nekuřácké prostředí a roztomilé květinové tapety. Nezaujalo vás to? Nevadí. Okolní ulice uspokojí chuť a vkus snad každého: za rohem se nachází tajemný bar Vlkova 26, o kus dál pak koncertní Mekka – Palác Akropolis, kde se pořád vyplatí protančit střevíce.
Zastánci klasických hospod, kvůli nimž do Prahy jezdí cizinci z celého světa, nedají dopustit na tradiční výčepy U Houdků, U Kurelů nebo Nad Viktorkou. Když si příštího rána dáváme vyprošťovací míchaná vajíčka v Café Pavlač v ulici Víta Nejedlého, slibuji si, že se do Bořivojky po setmění už hned tak nepodívám.
Parukářka. Park s vyhlášenou undergroundovou hospodou, kam se dá zajít na malinovku, klidně i s dětmi.
Židovský hřbitov. Místo posledního odpočinku mnoha učenců i obchodníků. Dnes jsou z části hřbitova Mahlerovy sady a o kus dál se tyčí žižkovský vysílač.
Podříznout a strčit do tunelu?
Ospalé nedělní ráno zachrání jen nejkvalitnější italské espreso, které podávají v luxusním bistru Gastronomica. Jeho majitel, v Čechách už zdomácnělý špičkový šéfkuchař Riccardo Lucque, je také Žižkovák. Srkáme kávu a přes obrovskou prosklenou výlohu pozorujeme Mahlerovy sady.
Původní dominantou tu byl židovský hřbitov, založený už v roce 1680 jako morové pohřebiště. Majestátně zde trůní řada nádherných náhrobních kamenů z konce 18. a 19. století. V 60. letech minulého století byla velká část obvodové zdi hřbitova zbořena, část náhrobků zavezena zeminou a tři čtvrtiny hřbitova se proměnily v park.
Další revoluce proběhla na konci 80. let v souvislosti se stavbou televizního vysílače, proti kterému tehdy podepsal můj otec petici. Dnes si ale bez této dominanty už jen stěží dokážeme představit panorama Prahy. Ačkoliv Ludvík Vaculík údajně v jednom ze svých fejetonů navrhoval tubus stavby podříznout a strčit jej do Strahovského tunelu a web VirtualTourist vysílač dokonce považuje za jednu z nejošklivějších staveb na světě. Dnes je věž spíš kulturní a gastronomickou zastávkou.
Od roku 2000 po ní lezou černá miminka umělce Davida Černého, před čtyřmi lety se v 66 metrech otevřela restaurace Oblaca, kam se můžete vypravit na romantickou večeři s nezapomenutelným výhledem.
Buřt a malinovka
Ten si ale můžete vychutnat i zcela zdarma na „Tibetu Žižkova“, jak se přezdívá parku Parukářka. Vítek mi prozrazuje, že zde v 16. století bývala šibenice. Z dřívější temné energie tu ale nic nezůstalo. Křik odsouzenců vystřídal štěkot psů, dětský smích a všechny hudby světa, protože se tu konají pravidelné koncerty.
Za výšlap na kopec se odměňujeme buřtem a malinovkou v undergroundové hospodě, kde čas zamrzl v 80. letech. Parukářka je také parkem s překvapením. Pod ní se nachází funkční protiatomový kryt. Tuto informaci ocení zejména všichni pesimisté, kteří se mě nahoře v hospodě snažili přesvědčit, že už brzy bude třetí světová válka.
Dům odborových svazů, postavený na půdorysu kříže, byl jedním z nejmodernějších projektů své doby.
S válčením a vojskem souvisí i jiná žižkovská dominanta: Vítkov. A nejen pro svou husitskou minulost. Architekt Danda žertuje, že je kopec pojmenován po něm, své označení ale získal díky pražskému měšťanu Vítkovi z Hory, který zde měl vinici.
O víkendu i během všedních dnů tu potkáte sportovce, co běhají, jezdí na kolečkových bruslích nebo zdolávají kopec na horských kolech. Před víc než půlstoletím tu ale vládla poměrně pochmurná atmosféra. Památník byl ve 20. letech minulého století postaven coby pocta československým legionářům.
Pohledu z města dominuje socha Jana Žižky z Trocnova, třetí největší vojenská socha na světě. Na dekoraci památníku, jenž se nachází za ní, se podílela řada významných umělců včetně Maxe Švabinského. Za druhé světové války zde ale bylo skladiště wehrmachtu, pak Mauzoleum Klementa Gottwalda a úložiště ostatků komunistických papalášů.
Po roce 1989 tu ale žádní kostlivci nezůstali. Vítek mi ukazuje krásný funkcionalistický prezidentský salonek s úchvatnými tapetami. Tíha historie na nás padá, proto je čas chmury rozpustit v prosklené kavárně na střeše. Načerpáme energii na poslední část naší procházky.
Skrytý skvost
Ta nás zavede k zatím největšímu překvapení, alespoň pro mě. K „Betlémské kapli“, ukryté v dvorním traktu domu v Prokopově ulici. O její existenci jsem neměla tušení.
Modernistický skvost s kubistickými detaily měl být v 70. letech zničen, ale díky snahám tehdejšího faráře Františka Potměšila byla stavba prohlášena za kulturní památku. Ve svých začátcích tu koncertovali The Plastic People of The Universe, nyní kaple patří opět sboru Českobratrské církve evangelické.
Vítek ještě trvá na tom, že musíme projít žižkovsko-karlínským tunelem a zajít obdivovat Nákladové nádraží Žižkov, ale chci stihnout film v kině Aero. Jeden z nejstarších filmových klubů v České republice je schovaný ve vnitrobloku pavlačových domů v Biskupcově ulici.
Původně byl postaven jako provizorium, má ale zajímavé prvky nautické architektury. Na dvorku si pochutnáváme na nakládaném hermelínu a já se cítím jako turista ve vlastním městě, které jsem právě znovuobjevila.
