To ale bylo drama při poslední stojce! Jak jste tu „zrcadlovou“ střelbu s Francouzkou Bescondovou prožívala?
Ona se po mně strašně opičila, co? (směje se)
Vnímala jste, že jste terče trefovaly i míjely takřka navlas stejně?
Hned ne. Až když jsem dobíjela, očkem jsem koukla na její terč.
A když jste pak společně vyjížděly ze střelnice, říkala jste si: Cítím se dobře, běžecky ji udělám?
Anais (Bescondová) mě předtím ve druhém kole kousek za střelnicí předjela a já se za ní chvilku šetřila, než mi na druhém kopci přišlo, že jede až moc pomalu. Tak jsem šla před ní. Už tehdy mě napadlo: Mohla bych mít víc sil než ona. Takže když šla Anais přede mě i po druhé střelbě, plánovala jsem, že to konci na ní zase zkusím. Ale když jsem jí pak opravdu předjela, myslela jsem si: Určitě se za mnou pořád drží.
V jednu chvíli bylo vidět, že se ohlížíte.
Jo, před sjezdem do zatáčky. A Anais byla dál, než jsem čekala.
Jakmile jste sjížděla na stadion, už jste si byla jistá: Já to dokážu!?
Před obrátkou mi Mára Lejsek hlásil, že jí s každým píchnutím odjíždím, tak jsem si pomyslela: Bude to dobré. A na obrátce na mě ještě Vláďa Dobeš volal: Už je zlomená, už je daleko. Tam jsem uvěřila, že to dobře dopadne.
Vzpomínám si, jak jste loni na olympiádě v Soči před vaší premiérou v roli finišmanky vyprávěla: Přála bych si aspoň jednou v kariéře projíždět cílem s českou vlajkou.
A ona tam dneska žádná nebyla!
Nikde poblíž?
Ne - a já jí tam fakt očima hledala.
Vážně jste ji hledala?
Jo, a nikde nebyla. (udělá na oko zarmoucený hlas a rozesměje se) Dokonce jsem na cílové rovince najela ke straně, kdyby se tam nějaká přece jen objevila, ale nic. Tak jsem se zase vrátila do prostředního pruhu.
V prosincovém Hochfilzenu jste padla na samém konci bronzové štafety vyčerpáním na kolena. Teď to za cílem naopak vypadalo, že byste klidně ještě nějaký ten kilometřík ujela.
V Hochfilzenu jsem musela s Darjou (Domračevovou) pořádně finišovat. Tady jsem sice finišovala taky, ale bylo to trošku jiný.
A navíc vás euforie nadnášela...
Je to tak. Pak vám přijde, že máte spoustu sil - a nemusíte za cílem ani padnout na sníh.
Měla jste podobný pocit i na začátku závodu, kdy nikdo pořádně nevěděl, jak na tom kdo po Vánocích je?
Úplně ne. Nevěděla jsem, jak kdo trénoval. Všichni jsme šli do neznáma, jako když začínáme sezonu. Přece jen ten odpočinek od závodů byl docela dlouhý.
Zato když vám Jitka Landová předala štafetu na druhém místě, hned se zdálo, že jste pořádně při chuti.
Ukrajinky, které ještě v tu chvíly vedly, tam měly na posledním úseku docela neznámou holku. Dojela jsem ji a myslela si, že s ní kus pojedu. Ale za chvíli jsme jí i s Anais poodjely.
A po stojce už to bylo jen mezi vámi a Francouzkou.
To jsem věděla. Hlásili mi za střelnicí: Máte k dobru půlminutu na tu třetí. Tak mi bliklo v hlavě: Bude to určitě zlepšení proti Hochfilzenu.
Dlouho jste ženskou i smíšenou štafetu rozbíhala. Jenže teď už jste se v té ženské usadila na „opačném“ postu.
A je to pro mě pořád něco úplně jiného. Ondra Rybář mi před startem říkal: To je, co? Dřív ses tu po nástřelu stresovala, když jsi rozbíhala a hned jsi musela na start - a teď máš takového času. No jo no, má pravdu.
Ještě před štafetou v Hochfilzenu jste mi přitom tvrdila, že byste možná přece jen radši rozbíhala.
Já vím. Ale stejně musíme na každém úseku odvést stoprocentní práci. Tak je vlastně jedno, kde kdo jede.
Příště pojedete s „jedničkou“, protože i startovní čísla budou všem ukazovat, že jste momentálně nejlepší štafetou Světového poháru.
Tak to bude pěkný! Teď nás čekají brzy ještě dvě další štafety, budeme se všechny moc těšit. I když Evik byla dneska hodně nervózní.
Eva Puskarčíková, sluníčko týmu?
Jo, dneska tedy nervozní byla, už od rána. Ale zvládly jsme to.
A sdílená radost v cíli pak mnohem víc chutná, ne?
Jasně. A může nás pošoupnout dál i v individuálních závodech.
