V Turecku jsem bydlela velmi skromně a neřešila banality, píše Andrea

Další příspěvek do našeho seriálu Češi v zahraničí poslala čtenářka, která žila tři roky v Turecku, kam jako studentka odjela za prací. „Omámila mne turečtina, místní kuchyně, atmosféra, skvělé počasí a dobrosrdečnost místních obyvatel,“ píše Andrea.

Přestěhovala jsem z Česka půlku svých věcí do Adany, která leží 600 kilometrů na východ od turistické Antalye. Práci jsem ale nesehnala, má turečtina tehdy nebyla na takové úrovni jako dnes a nepomohla mi ani znalost angličtiny a němčiny.

S tehdejším přítelem jsme žili v bytě 3+1, který vlastnil jeho bratr - podnikatel. Jeho čalounictví sousedilo s naším bytem. Jako správná hospodyňka jsem dny trávila doma, a tak jsem měla kvůli šicím strojům pravidelně postaráno o „hudební“ zážitek.

Jak se také bydlí v Turecku

Náš byt byl velmi skromný. Měli jsme několik skříní, sedačku, televizi, stůl a židle. Byl ale velmi prostorný a měl dvě klimatizace. Těch není v horkých měsících nikdy dost. V bytě bylo příjemně, pokud zrovna nevypadla elektřina, což se v Turecku stává poměrně často.

V zimě naopak klimatizace nabízela potřebné teplo, neboť většina starších bytů v Turecku nemá ústřední topení. Když klesne venkovní teplota k 10 stupňům Celsia, je teplo z klimatizace darem z nebes.

O víkendech a dnech volna jsem trávila čas ve vesnici u hranic se Sýrií, v provincii Hatay. Tam jsem bez signálu, internetu a tedy bez spojení s domovem zažila obrovské množství trapných i veselých situací.

Naučila jsem se dojit krávy, které obývají spodní část domu. Spala jsem na ploché střeše pod prostěradlem zavěšeným na prádelních šňůrách, probouzel mě zvuk ezánu (volání z mešity) a bzučení much.

Porcovala jsem maso při svátku obětí. Maso se rozděluje na tři části - jedna se dává chudým a potřebným, druhá rodině a třetí se sní doma. Sbírala jsem melouny na polích, připravovala olivový olej a pekla chleba, obsluhovala jsem návštěvy často naprosto neznámé a nečekané, jak je tomu v Turecku zvykem.

Trpěla jsem doma s vědomí, že se sama nemohu ani projít, natož sednout na kolo a vyrazit někam na výlet, protože se to nesluší, a navíc kousek za kopcem již zuřila válka v Sýrii a do Turecka se začali dostávat první uprchlíci. Takže situace nebyla pro procházky příliš příznivá.

Spala jsem na ploché střeše pod prostěradlem zavěšeným na prádelních šňůrách, probouzel mě zvuk ezánu (volání z mešity) a bzučení much.

Naučila jsem se dojit krávy, které obývají spodní část domu.

V této chudé vesnici jedí lidé maso jednou do měsíce, protože na něj nemají peníze, spí a jedí na zemi, neznají dárky k narozeninám, necestují, neužívají si a polovina starší generace neumí číst a psát.

Naučila jsem se, co to znamená být skromný, vážit si druhých, pomáhat si a především neřešit banality, jimiž jsme neustále obklopeni a které nám jen komplikují život.

V turecké vesnici se žije velmi jednoduše. Ráno musíte vstát, podojit krávy, kozy, připravit snídani pro celou rodinu čítající mnohdy více než deset členů, upéct chleba, vyrobit máslo a mléko, vyprat, uklidit, uvařit, obstarat práce na zahradě, na poli, pohostit příchozí a přitom se stále chovat vlídně a oddaně k rodině a bohu. 

Výzva do ciziny

Zkušenosti s bydlením v cizině pošlete na adresu: [e-mail] pod názvem Češi v zahraničí. K textu prosím připojte několik snímků svého bytu, pokoje nebo rodinného domu. Zajímavé a podnětné příběhy zveřejníme.

Většina obyvatel vesnic je opravdu velmi chudá, domy jsou vybaveny jen tím nejnutnějším. To znamená kuchyňskou linkou, sporákem, několika postelemi, pokud na ně má rodina peníze, jinak spí na matracích a dekách rozložených na zemi nebo na střeše domu. V obývacím pokoji je několik křesel vždy podél zdí, aby na sebe návštěva viděla a obsluhující k ní měla se šálky silného tureckého čaje či kávy jednodušší přístup.

Nedílnou součástí každého domu jsou také kamna, na kterých se vaří a suší prádlo. Zahrada bývá velmi skromně zařízena, ale rozhodně v ní nechybí hliněná pec, v níž se peče domácí chléb a různě okořeněné placky, šňůry na sušení paprik, několik ovocných stromů a záhonky plné zeleniny. Po zahradě pobíhá vždy několik dětí, na schodech sedí stařenky a stařečci sledující dění a okolo panuje naprostý klid a pohoda.

Ačkoliv už v Turecku nežiji, velmi si této země i jejích obyvatel vážím. Je to neuvěřitelně nádherná a obrovská země, kterou bych ráda opět navštívila. Plánuji dlouhé volno s krosnou na zádech a návrat do míst, kde jsem se toho tolik naučila. Byla to pro mě opravdu velká škola. Naučit se žít v úplně jiné kultuře není lehké, ale jsem za tuto životní zkušenost upřímně ráda a rozhodně bych neměnila.