Jak se vlastně čínští migranti v cizím, tibetském prostředí cítí? Když jsem se otázal přísně vyhlížejícího policejního úředníka ve lhaské budově veřejné bezpečnosti, jak že se mu líbí v Tibetu, málem mu údivem vypadla z úst cigareta.
Až když si zkontroloval můj výraz a ujistil se, že se za otázkou neskrývá nějaká protistátní poťouchlost, odpověděl přesně v duchu oficiální doktríny: "Tibet je součástí Číny, jako Číňan tu jsem doma!"
Číňané a čínské firmy se ve větší míře začali hrnout do Tibetu od roku 1993, krátce poté, co se Lhasa stala zvláštní ekonomickou zónou. Ucítili příležitost.
Tibet, naděje pro čínské chudé
Liao Ťian netušil, co může očekávat, když se v roce 1990 stěhoval ze svého venkovského domova v provincii S’čchuan do Lhasy. Věřil, že tam najde lepší život. "Úřady řekly, že dostaneme byt a že se budeme mít dobře. Tak jsme šli," říká před malou jídelnou ve východní čínské čtvrti.
"O Tibetu jsem nevěděl nic, jen pár hrůzostrašných povídaček o jeho obyvatelích, prý zapáchajících stvořeních, jež u sebe stále nosí dlouhé nože," vypráví. "Byl to nesmysl. Když jsme přijeli, někteří mladíci se sice tvářili nepřátelsky, ale většina starších Tibeťanů se chovala srdečně. Teď dělám kuchaře a jsem spokojený, zvykl jsem si, už dávno mě ani nebolí hlava z té nadmořské výšky," dodává.
Liao Ťian si pochvaluje, kolik je ve Lhase příležitostí k uplatnění ve srovnání s jeho rodnou vískou. "Za ta léta jsem tu viděl tolik změn – vzniklo tu mnoho krásných ulic, vidím luxusní auta, nablýskané obchody, objevily se supermarkety. Možná tu zůstaneme se ženou i na stáří," svěřuje se s plány do budoucna.
Jedno však pan Liao nechápe. Proč se ti Tibeťané bouří? "Loni v březnu, když přišly nepokoje, jsme se uvnitř krámku klepali strachy. Co proti nám mají, vždyť jim chceme pomoci," diví se a je zjevné, jak ho projevy nepřátelství mrzí.
Názory většiny Číňanů na Tibeťany nejsou jednostranné, jak by člověk možná čekal. "Ve škole nám říkali, že Tibet je divoké, zpátečnické místo, kde žijí barbaři. Lidé tam prý vyrábějí šálky z lidských lebek a své mrtvé nechávají roztrhat divokými ptáky. Bála jsem se sem jet," říká paní Lu, známá pana Liao Ťiana, která pracuje ve Lhase jako švadlena.
Sousoší zlatých jaků darovali Číňané Lhase ke 30. výročí "osvobození" Tibetu. Mezi Tibeťany je terčem vtipů.
"Teď jsem ráda, že jsem překonala strach. Tak dobře jako tady bych se doma v S’čchuanu neměla," přiznává. "Byla jsem vyděšená, když se loni začali Tibeťané ve Lhase bouřit. Viděla jsem, jak rozzuření mladíci napadli čínského motocyklistu. Štvalo mě to, vždyť jsme s nimi vycházeli dobře," říká stejně nechápavě jako Liao Ťian.
Tibetský exil v čele s dalajlamou považuje narůstající příliv Číňanů a necitlivou modernizaci Tibetu za kulturní genocidu. Většina prostomyslných Číňanů žijících v Tibetu se však necítí být agenty "kulturního imperialismu". Přišli jsme pracovat, pomáhat, opakují pořád dokola.
"Jeden Tibeťan mi nedávno řekl: Tohle je naše země, jděte pryč," říká mi Tung Lian, který žije ve Lhase dva roky. "Co na to mám říct?" Třicetiletý Tung nevidí sám sebe jako součást nějakého spiknutí Pekingu, jež má za cíl Tibeťany ponížit a následně asimilovat. S manželkou zanechali synka u tchyně v rodném S’čchuanu, přesyceném lidmi, z jediného důvodu: pokusit se zajistit si lepší život.
Přes veškerou složitost problému se v tomto postoji "tibetských Číňanů", jakkoli pochopitelném, skrývá značná dávka naivity, u těch vzdělanějších a majetnějších pak čiročirý pragmatismus.
Berou nám práci
Celý problém, proč Tibeťané zdejší Číňany zrovna nemilují, mi velice jednoduše vysvětlil negramotný tibetský rolník, jehož dech byl cítit alkoholem. "V minulosti sis jako pomocný dělník vydělal tak 25 jüanů denně, mohl jsi dobře žít," říká muž ve středních letech sedící u cesty v Dhampě, typické tibetské vesnici asi 25 kilometrů od Lhasy. "Teď tu máme čínské migranty, kteří dělají tu samou práci za 15 jüanů. Tibeťané nemají do čeho píchnout."
Čínské úřady uvažovaly takto: rychlému rozvoji Tibetu pomůže, když oblast otevře dveře všem Číňanům bez omezení. Ústřední vláda poskytne obrovské množství peněz na rozvoj infrastruktury a každý, kdo se bude ucházet o práci, bude vítán. Tibeťané zbohatnou a přestanou se bouřit.
Čínský elixír však nezabírá. Výsledkem sice byl výjimečný ekonomický růst, ten však paradoxně přispěl k ještě výraznějšímu odsunutí domácích obyvatel na vedlejší kolej.
"Tibeťané nedokážou čínským migrantům konkurovat – ti mají lepší konexe, lepší vzdělání, všechny výhody," stěžuje si tibetský učitel ze Šikatse, který se odmítl představit. "Časem pak vytlačí Tibeťany z výhodných zaměstnání. Třeba ještě před pár lety převládali mezi taxikáři ve Lhase Tibeťané, teď jsou to Číňané."
Jen nepatrná menšina domorodců má z "násilné" čínské modernizace Tibetu podle nezávislých analýz nějaký prospěch. Jde hlavně o zaměstnance vládních úřadů a státních podniků, jež lze počítat k relativně dobře zaopatřené střední třídě, která si může dopřát materiální luxus od DVD přehrávačů po auta a dobré bydlení. A také menší počet podnikatelů, "nových Tibeťanů".
Palác Potala, legendární sídlo dalajlamů.
Problém soužití Číňanů a Tibeťanů je nesmírně složitý a pro nezávislého pozorovatele, nechce-li sklouznout do zavedených klišé, je nemožné ho za krátký čas pochopit. Nevyhnutelně tak zůstává truchlivý pocit.
Je frustrující vidět, jak tolik peněz a práce investované do chudé země působí tolik zla a neštěstí. Je frustrující vidět, že většina úsilí o rozvoj regionu byla špatně naplánována. Je frustrující cítit, jak běžní lidé, kteří vědí jen málo o komplikovaných historických a kulturních záležitostech Tibetu, jsou skrytě a rafinovaně manipulováni vládou.
Vznikla tak podivná patová situace: nikdo vlastně není opravdově šťastný – většina Číňanů není v Tibetu ráda, ale z musu, a většina Tibeťanů není šťastná proto, že tu Číňané jsou. A v dohledné době není síly, která by to dokázala rozetnout.
