Pohled na psa, který hlídá na nádvoří Alžbětina paláce, jednoho z bývalých bukurešťských sídel rumunské královské rodiny, není povzbuzující. Zkrabatělý čenich a vrčení říkají jasně: "Ty tady nejsi vítaný host".
Vystrašeného novináře, který přišel na rozhovor s rumunským králem Michalem I., se ujímá králova sekretářka Alexandra Arnautuová.
"Nebojte se, to je Ursus, toho si vzala králova nejstarší dcera, princezna Margareta, když se v roce 1997 vrátila do Rumunska. Našla ho na letiště jako štěně, před pár lety byla Bukurešť plná potulných psů," vysvětluje paní sekretářka a vede hosta chodbami paláce, v kterém Sověti a rumunští komunisté přinutili v prosinci 1947 krále Michala I. podepsat abdikaci a odejít ze země.
Škrtnutím pera tehdy Rumunsko přestalo být monarchií a stalo se lidovou republikou.
Z pevného stisku královy ruky lze však stále vytušit, že Michal I. myslí vážně svá slova, když vzpomíná na prošlé desítky let. "Hořkost necítím, spíše si říkám: Kde je dneska Stalin, kde je Ceaušescu? A já jsem stále tady," jmenuje král, stále rovného držení těla, jména dvou z mužů, kteří jemu osobně i jeho zemi zkomplikovali život.
Králi Michalovi I. nepomohlo ani to, že v srpnu 1944 v Rumunsku svrhl pronacistického vůdce maršála Iona Antoneska a přidal se s rumunskou armádou na stranu Spojenců. O aktivní účasti jeho země v konečných fázích války svědčí i patnáct tisíc rumunských vojáků, kteří padli při osvobozování Československa a jejichž památku si zde král Michal I. připomíná.
Od Američanů i od Sovětů dostal král po válce nejvyšší vyznamenání, o neblahém osudu Rumunska však už bylo rozhodnuto. "Viděl jsem, jak Sověti práskli dveřmi mé kanceláře, když jsem jim nechtěl vyhovět," vzpomíná Michal I.
K abdikaci a odchodu do exilu byl přinucen hrubým vydíráním, kdy komunisté začali hrozit popravami svých odpůrců. Z Anglie, kde si se svou ženou, princeznou Annou Bourbonskou z Parmy, vydělávali na život chovem slepic a prodejem vajec, a později ze Švýcarska, kde královská rodina prožila většinu exilu, pak sledoval, jak lidový diktátor Nicolae Ceaušescu vybudoval v Rumunsku nejtužší komunistický režim východního bloku.
"Na Ceaušeskově režimu byl i na komunistické poměry příšerný kult jeho osobnosti," hodnotí Michal I. desetiletí předcházející roku 1989. Jemu samému se ve Švýcarsku existenčně dařilo už mnohem lépe. "Nejdříve jsem dělal zástupce americké firmy s elektronikou do letadel a pak zkušebního pilota," vypočítává Michal I.
Stále je rumunským králem, i když jde o titul, který bude v reálném životě Rumunska už asi navždy patřit historii. Postkomunistický režim jeho země se po roce 1989 postaral o to, aby Michal I. ani nemohl pomýšlet na získání politického vlivu, či dokonce na obnovení monarchie. Několikrát královi nepovolil do Rumunska vstup, oficiálně se směl vrátit až v roce 1997.
Právě tehdy se nejstarší z jeho pěti dcer, princezna Margareta, ujala při příletu štěněte, z kterého mezitím vyrostl Ursus čili rumunsky medvěd. "Jen dělá randál, ale aspoň to vypadá, že hlídá," říká král o Ursusovi, který během rozhovoru bafá za dveřmi.
Králův oddaný hlídač při tom asi ani neví, že pracuje pro stát. Protože královi tady vlastně nic – ani stará sedací souprava se zašlým čalouněním, v které král při rozhovoru sedí, ani svícny na krbu, ani popelník na stole, ani obrazy předků na stěnách místnosti – nepatří.
Rumunská vláda královské rodině Alžbětin palác jen propůjčila k užívání, ale fakticky zůstal v majetku státu.
"Omlouvám se, budu už muset odejet, asi víte, že máme v Iráku problémy," říká Michal I. na závěr rozhovoru. Na Univerzitním náměstí v centru Bukurešti už čekají, až promluví k demonstrantům, kteří požadují propuštění rumunských novinářů unesených v Iráku.
Večer v televizi se pak králova návštěva na náměstí dostane mezi nejdůležitější zprávy dne.
