"Děda byl Podskalák a na Žofín chodil na tancovačky s tombolou. V úplně první tombole vyhrál loďku. To ho přivedlo na nápad otevřít si půjčovnu," říká Halama. Z jedné loďky se půjčovna rozrostla na pozdějších dvacet dřevěných pramic s dehtovaným dnem - takzvaných šináglů.
"Na podzim se loďky uklízely pod první pilíř mostu u Střeleckého ostrova. Když Vltava zamrzla, děda tu ohradil kluziště a babička prodávala horký grog a čaj. O Vánocích tady prodávali stromky a kapry," vzpomíná Halama.
Jako desetiletý kluk tu trávil veškerý volný čas - ve Vltavě, která těsně před půjčovnou dosahuje sotva metru hloubky, se naučil plavat, proháněl se tu na kánoi, s dědou asfaltoval dna lodí žehličkou na dřevěné uhlí.
Své rodiče v té době vidět nesměl. "Naši se v padesátých letech pokusili poprvé emigrovat, chytli je však na hranicích. Táta šel na dva roky, máma na jeden rok - do Jáchymova," říká Halama.
Druhá emigrace - po roce 1968 - Halamovým vyšla, tentokrát i s oběma dětmi. Následujících dvacet let pak prožili v australském Melbourne. V roce 1986 se Roman Halama do Prahy vypravil o dovolené na návštěvu. "Šel jsem se podívat k půjčovně a nevěřil svým očím," vypráví.
"Nic tu nebylo, ve vodě naházené lavičky a zohýbané trubky, v houští doupě feťáků," popisuje. "Do Austrálie jsem pak odjel s dvěma obrázky, které se mi pak neustále střídaly před očima. Jeden, ten původní - jak jsem tu vyrůstal; druhý - pohled na šedivou, špinavou a zdevastovanou Prahu včetně naší bývalé půjčovny," vypráví Halama.
Po roce 1989 se Roman Halama do Prahy vypravil zpátky, i s rodinou. "Začátky byly těžké - byrokracie, korupce, závist. Zkoušeli jsme dát na zábradlíčko u půjčovny kytky, tak jak to měl děda. Ani jednu noc nevydržely - i s tím jsem se musel smířit," říká Halama.
Dnes zdobí molo jeho živnosti dvojice stožárů symbolizující dvojí občanství - české a australské. "V červenci a srpnu sem přijdou tak dva tři Australané-turisté, ale i ti, co tady pracují. Já jsem Austrálii vděčný, jak nás uprchlíky přijala. Na druhou stranu jsem šťastný, že jsem právě tady, u vody, vedle Národního divadla. Co víc ještě chtít ke štěstí?" ptá se.
Občas, hlavně když se o desáté rozsvítí Karlův most, se mu zasteskne. Po živé muzice, která o víkendech vyhrávala na Střeleckém ostrově a lidé tam na loďkách zajížděli zadarmo poslouchat, a hlavně po bezstarostné romantice.
"Dřív tu jezdilo dvacet dědových loděk. Dnes jsou tu tři půjčovny, každá má dvacet plavidel, k tomu parníky, rybáři. Prostě ta romantika už je fuč," dodává.
