Týdeník TÉMAVychází v pátek  Jaké historky zažil Petr Menšík se svým tatínkem? A jaké choroby po něm zdědil? Více se dočtete v týdeníku Téma. |
Všichni se vás celý život ptají na slavného tátu, ale co vaše maminka? Jaká byla?
S tatínkem se rozvedli, když jsme byli se ségrou malí. Ale myslím, že je to oba později mrzelo, měli k sobě furt blízko. Zůstali kamarádi. Maminka pak už byla sama celý život, znovu se nevdala. Dělala elektromechaničku v Metře Blansko. Když tatínek dovezl sestru a bratra ze svého druhého manželství, tak jsme třeba všichni společně jeli na čtrnáct dní na Vranov, nebo do Řícmanic k babičce na chatu. Proto dnes máme sourozenecký vztah, jako bychom byli z jednoho vrhu. Nakonec maminka s tatínkem leželi ve stejné době v brněnské nemocnici u svaté Anny, jen asi sto metrů od sebe. Když tatínek v roce 1988 umřel, musel jsem to mamince říct. Byla už hodně nemocná. Během týdne jsem tehdy musel pohřbít oba rodiče. Babička Menšíková pak říkala: začínali spolu ve skautu a spolu nakonec odešli. Oběma bylo teprve osmapadesát let. Vlastně byli ještě mladí.
Máte ještě tři sourozence. Pořádáte rodinné sešlosti?
Moc ne. Když ještě žil tatínek, tak kolem něj se rodina semkla. Později zemřela i jeho sestra, naše babička taky, přišla změna režimu. Dnes jsme rádi, když se tak dvakrát do roka někde potkáme.
Vy jste byl za minulého režimu kromě jiného i kulisák. Jaká jiná zaměstnání jste ještě stihl?
Také jsem pracoval v podniku Kancelářské stroje. Dlouho jsem dělal v Ingstavu nákupčího. Měl jsem na starosti třeba dovoz skla z Německa. A obklady, dlažbu, nářadí, bylo toho hafo.
Kulisáka jste dělal v jakém divadle?
V brněnské Redutě. Asi dva roky.
Nelákalo vás zůstat u divadla alespoň tímto způsobem, když vás na herectví dvakrát nevzali?
Měl jsem už rodinu a ono bylo rozdíl mít dvanáct stovek jako kulisák, nebo tři tisíce jako nákupčí v Ingstavu.
Vy teď žijete v kraji, kde váš otec natočil některé ze svých nejlepších filmů. Všichni dobří rodáci, Až přijde kocour. A hlavně jeho poslední film Dobří holubi se vracejí. Což je film o protialkoholní léčebně. A tu zažil na vlastní kůži váš tatínek, ale potom i vy. Bylo to tam před kamerou zobrazeno věrně, zažil jste to podobně ve skutečnosti?
Dá se říct, že jo. Bylo to psycho. Tam člověka štengrovali (provokovali, pozn. red.), aby se pak uměl ovládnout, aby v sobě chuť na alkohol potlačil. Když jste se neudržel, hned jste měl černou tečku. A za čtyři tečky byl zákaz vycházek. No a pak mě primář jednou zavolal a řekl mi, že nám budou v rámci terapie promítat Ikarův pád s tatínkem v hlavní roli. Jenže co si budeme říkat, jak je ten chlast špatnej, tak je s ním spojená fůra hezkých vzpomínek. Takže jsem se díval v rámci terapie na Ikarův pád a v hlavě se mi mísil smutek s tím veselým, co jsme spolu my dva zažili i ve spojení s pitím. I moje maminka říkala, kdy se na to dívala: Peťko, to on nehraje, to je prostě on.
O tatínkovi stále vycházejí nějaké knížky. Nechcete sepsat něco sám?
Už delší dobu o tom uvažuju. O Vánocích jsem si tady zatopil a vzal psací stroj. Začal jsem si ťukat, jak tady byl klid. Mám prvních deset stránek. Nebude to nějaká bichle, ale chci udělat takový průřez mým dětstvím. A napsat to jako srandu.
