Petr Menšík nedávno oslavil šedesátiny. Po půlstoletí stráveném v Brně teď žije ve vsi u Telče. Na rozhovor si vyčlenil hodinku během práce na stavbě. Vzpomíná, jak kdysi během jednoho týdne musel na pohřeb oběma rodičům či jak boural s motorkou v divadle.
Mluvil ochotně, často brněnským hantecem, hodně se smál, kouřil a hladil kočku na klíně v rozestavěném domě.
Jen o jednom si nechtěl povídat: o neslavném konci kavárny Vladimíra Menšíka, kterou provozoval v Brně. Tak byly karty rozdané před rozhovorem.
Jak jste se vy, celoživotní Brňák, ocitl na Vysočině?
V Brně jsem prožil třiapadesát let. Před časem mi starší syn Martin oznámil, že objevil u Telče pěkné stavení a že chce jít z Brna. Jeli jsme se sem podívat a syn to koupil. Jeho představa byla, že chaloupce zachová jejího ducha. Jenže když jsme začali ubourávat, tak jsme zjistili, že už je domek ve špatném stavu. Vzniká proto nové stavení. Takže tady synovi pomáhám. Večerku mívám v osm, jak bývám utahaný. Ale ani v Brně jsem neležel, tam to bylo taky od nevidím do nevidím. Zde je krásná krajina, klid. Asi tady jednou i umřu.
Nespěchejte s umíráním. Brno vám nechybí?
Já do Brna jezdím už bohužel jen na pohřby nebo kvůli fotbalové Menšíkově jedenáctce, která má za cíl lidi bavit a také pomáhat dětem s nemocemi dýchacího ústrojí. Přes léto jezdíváme na benefiční zápasy. Brnem už vždycky jen proletím. Kamoši spíš jezdí sem za mnou, oslavili jsme tady nedávno i moje šedesátiny. Přijela celá skvadra, koupili mi zájezd do Francie na lyže, tak jsme jeli. Domorodci mi k šedesátinám připravili celý program i s baletkama. To jsou kamošky, ženské ve věku. Nacvičily číslo nazvané Lidojedky. V hospodě mě připoutaly ke kůlu a tancovaly kolem mne. Ohromná sranda. Měl jsem až slzy v očích, úplně mě to dojalo.
Takže s místními na vsi jste se sžil dobře?
Tady jsou suproví lidi. Bydlí jich tady pětašedesát a z toho třicet ještě nebylo spatřeno. (rozesměje se) Ono je to jako všude, nejdřív nás „očuchávali“ v hospodě. Zkoušeli, jestli nejsou ti potomci umělců mistři světa. Poznali, že jsme normální, tak nás přijali. Tady je výborná parta, nezištný lidi. Hodně hrajeme nohejbal, je tady hřiště s chajdou. Vždycky v neděli se tam sejdeme a zahrajeme nohec, pokecáme, dáme lahvový pivko. Prostě na „pohůdku“. Teď třeba valíme za pár dnů celá smečka za jedním kamošem na zabijačku.
Vy vlastně poznáváte venkovský život, který jste nikdy nezažil?
Zažil. Celé dětství jsem jezdíval na prázdniny do Vavřinče k tetě. Měli tam velké polnosti. Třeba žně na traktoru, to všechno jsem absolvoval.
Petr MenšíkNarodil se před šedesáti lety jako první z dětí herce Vladimíra Menšíka. Po strojní průmyslovce pracoval jako kulisák či jako nákupčí v brněnském Ingstavu. Do roku 2012 provozoval v Brně Kavárnu Vladimíra Menšíka, kterou nakonec zavřel kvůli finančním problémům. V současnosti žije se synem na vesnici nedaleko Telče. |
Ještě k té Menšíkově jedenáctce, vy asi máte silný vztah k fotbalu. Hrál jste zamlada i oficiální soutěže?
Jasně. Hrával jsem za Řícmanice, tam jsem začínal. Pak jsem se nastěhoval na sídliště do Bohunic. Tam jsem hrál brněnský přebor, k tomu jsem ještě nastupoval za Ingstav. Pak jsem hrál za Bolkovu jedenáctku a nakonec mě kluci oslovili, že bychom mohli založit tady tu Menšíkovku. Souhlasil jsem s tím, že to musí být jako charita. Výtěžek dáváme dětské nemocnici. Naším trenérem je Libor Došek starší, který byl se Zbrojovkou mistrem republiky. Jeho syn letos končí ve Slovácku a už prohlásil, že bude od příštího roku dávat góly jen za Menšíkovku. Loni jsme hráli i tady na Vysočině pro nadační fond Šťastná hvězda. Takže fotbal ještě furt mydlím.
Už jste dědeček?
Ano, mám dvě vnučky.
Co dělají vaši synové?
Staršího syna Marťase začala bavit práce obkladače, ke které se dostal jednou na brigádě. Takže dělá hlavně koupelny. Mladší syn Robin je číšník.
Vy máte ještě tři sourozence. Herečkou je jen vaše sestra Martina Menšíková. Ještě někdo další třeba z mladší generace vaší široké rodiny tíhne k herectví?
Zatím ne.
Pořádáte rodinné sešlosti?
Ani moc ne. Když ještě žil tatínek, tak kolem něj se rodina semkla. Později zemřela i jeho sestra, naše babičky taky, přišla změna režimu. Každý z nás jsme nevěděli, kam dřív. Jsme rádi, když se tak dvakrát do roka někde potkáme.
Co dělají vaše sestra a bratr, kteří nejsou herci?
Vlaďka má ekonomku, dělá účetní. Moc se nevídáme. Honzík je u filmu jako producent. V listopadu tady byl u nás už podruhé. To si vždycky zatlučeme do kytary a zase se rozejdeme.
Co si spolu zazpíváte?
Honzík hraje hodně ty šedesáté roky, ale i novější. Já hraju spíš country, už jsem složil asi deset písniček. Dokonce jednu z nich si tady vzali za místní hymnu. Dřív jsem skládal takové smutné. Říkali mi ale: „Meňále, nebudem brečet, slož něco veselejšího.“ Takže teď jsem složil tři. Možná i trochu vtipný. Já třeba vařím, něco hudebního mě napadne a vysypu to ze sebe. Je to jen tak na pobavení. Samozřejmě su samouk, žádný virtuoz.
A nevydáte cédéčko?
To ne.
No počkejte, pravnuk spisovatele Jaroslava Haška teď taky nedávno na Lipnici vydal svoje první CD. Tak proč ne vy?
A tak třeba někdy jo, až nebudu stát u míchačky s maltou.
Vypadáte, že vás i ta míchačka baví.
Ale jo. Lepší stát u míchačky na vzduchu než ležet u televize.
Pochopitelně se vás všichni ptají celý život na slavného tatínka, ale co vaše maminka? Jaká byla?
S tatínkem se rozvedli, když jsme byli se ségrou malí. Myslím, že je to oba později mrzelo, měli k sobě furt blízko. Zůstali kamarádi. Maminka pak už zůstala sama s náma celý život, znovu se nevdala. Dělala elektromechaničku v Metře Blansko. Když tatínek dovezl sestru a bratra ze svého druhého manželství, tak jsme jeli na Vranov na čtrnáct dní nebo do Řícmanic k babičce na chatu. Proto dnes máme sourozenecký vztah, jako bysme byli z jednoho vrhu. Nakonec maminka s tatínkem leželi ve stejné době v brněnské nemocnici u svaté Anny, jen asi sto metrů od sebe. Když tatínek umřel v roce 1988, musel jsem to mamince říct. Byla už hodně nemocná. Během týdne jsem tehdy musel pohřbít oba rodiče. Babička Menšíková pak říkala: „Začínali spolu ve skautu a spolu nakonec odešli.“ Oběma bylo jenom osmapadesát let. Vlastně byli ještě mladí.
Vy říkáte, že máte po tatínkovi tvrdošíjnost i optimismus. Naštve vás někdy něco?
Ne. Ale vlastně někdy jo, ale to už musí být. Já vyjdu skoro s každým a se mnou asi taky každý vyjde.
Vladimíra Menšíka si neumím představit nabručeného. Naštvalo ho někdy něco?
Jen výjimečně. On se snažil každému vyhovět. Ale stalo se, že už se nemohl někdy ani v klidu naobědvat a přišel zrovna nějaký hulvát. Ale to bylo málokdy.
Já se s ním sešel jednou a byl velmi vlídný, dokonce mi namaloval svoji karikaturu. Kreslil častěji?
On maloval i barevné moravské viněty na slivovice, které nakoupil v brněnském Grandu. Šil si také kožená pouzdra na zapalovač nebo na brejle. To když po nocích nemohl spát.
Vy jste byl za minulého režimu kromě jiného kulisák. Jaká jiná zaměstnání jste ještě stihl?
Také jsem pracoval v podniku Kancelářské stroje. Dlouho jsem dělal v Ingstavu nákupčího. Měl jsem třeba na starosti dovoz skla z Německa. Pak samozřejmě obklady, dlažbu, nářadí, bylo toho hafo. Na tu dobu, když byli komáři (komunisté – pozn. red.) , šlo o celkem volné povolání. Rád na to vzpomínám.
A toho kulisáka jste tenkrát dělal ve kterém brněnském divadle?
V Redutě, asi dva roky.
Kulisák se někdy dostane jako stafáž na jeviště. Zahrál jste si?
Taky jsem tam párkrát vstoupil. Větu jsem ale nikdy neřekl. Jednou jsem zaperlil, to si poslechněte. Hostovali jsme na festivalu v Třinci s operetou Apropó, co dělá Andula? Byla tam jedna scéna, kdy jeden herec dozpívával píseň vsedě na motorce. Za ním stál sbor. Když on sesedl za oponou z motorky, tak mým úkolem bylo lapnout ten stroj a odjet s ním z jeviště. Jenže celá naše skvadra kulisáků předtím něco popila. Já sedl na motorku a neuvědomil jsem si, že jsem v Třinci a ne doma v brněnské Redutě. Tam se jelo s motorkou na opačnou stranu. Takže já se rozjel přímo proti zdi. Následoval velký náraz. Od zdi jsem se odrazil a při tom pádu jsem povalil půlku sboru, který tam stál. Chudák ten herec ležel pod motorkou. V tu chvíli se zvedla opona a začal hrát orchestr. Lidi řvali smíchy, velkej lochec. Já se stěží odploužil. Nakonec se to dohrálo.
Nelákalo vás zůstat u divadla aspoň tímto způsobem, když vás na herectví dvakrát nevzali?
Měl jsem už rodinu a on byl rozdíl mít dvanáct stovek jako kulisák nebo tři tisíce v Ingstavu.
Čeho si nejvíc vážíte z těch hmotných památek, které vám zbyly po tatínkovi?
Mám takový obraz, který mi tatík jednou dovalil. Jmenuje se Noc na karnevalu. Takový růžový obraz jako z Brazílie. On ho přemaloval ve folklorním duchu a dal mi to jako originál. Domaloval tam nějakou holku s houslemi, část barev z původního obrazu tam nechal. Takže je tam kus Brazílie a kus Moravy. Zajímavé je, že mi to neprozradil, že to přemaloval. To mi až po letech řekl brácha Honzík. Samozřejmě mám taky schovaných pár důvěrnějších tatínkových dopisů.
