Už po staletí ženy na malém zalesněném ostrově v Baltském moři nosí šátky a červené pruhované sukně, vedou náboženské obřady a přestrojují se za Santa Clause. Jejich životní styl však ohrožují hospodářské potíže, které nutí stále více ostrovanů hledat si obživu jinde. „U každého kuchyňského stolu každý den diskutujeme o našem přežití,“ uvedla Mare Matasová, průvodkyně a ochránkyně kulturního dědictví Kihnu.
Život na ostrově se stále točí kolem starobylých tradic a lidových písní. Jedinečná kultura je zapsaná na seznamu nehmotného dědictví UNESCO.
„Ztratíme to, pokud tady lidé nebudou žít,“ obává se Matasová. Přestože je na ostrově přihlášeno 686 obyvatel, po celý rok tu žijí jen tři stovky. Půlka oproti stavu před krizí, která Estonsko roku 2008 tvrdě zasáhla.
Ostrov o rozloze 16 čtverečních kilometrů má jen několik silnic, dva obchůdky s potravinami, muzeum, kostel a malou školu, ve které je jen 36 žáků, oproti stovce ještě před pár lety.
Moře je už neuživí
„Největší problém jsou tuleni a kormoráni,“ tvrdí rybář Margus Laarents. Oba druhy jsou chráněné poté, co v polovině minulého století málem vyhynuly. Od té doby se jejich počty obnovily a ohrožují místní ryby. Podle studie z roku 2010 se úlovky okounů ztenčily na desetinu, úlovky některých dalších ryb na setinu.
Margus a jeho žena Marge, stejně jako mnoho jiných ostrovanů, si myslí, že je moře už neuživí. I oni si zajišťují obživu chovem zvířat a obděláváním půdy. Další tradiční způsoby obživy, pletení a tkaní, již komerčně neobstojí, říká Matasová. Mnoho rybářů proto odešlo za prací do Norska a Finska.
Tucet starších paní si během každotýdenní schůzky u kávy vyměňuje novinky a drby. Mluví hlavně o mužích, kteří se rozhodli zůstat na ostrově a častěji než kdykoliv dříve se chápou práce dříve vyhrazené ženám.
„Oskar byl jedním z prvních, kdo začal pracovat na polích,“ vzpomíná Merasse Salmeová, která trvala na tom, aby její manžel Oskar s ní pracoval na farmě. Tehdy jim bylo 25 let. „Když jsme viděli muže, jak obdělává půdu, tak nás to rozesmálo,“ vzpomíná.
Zvláštní způsob života na ostrově láká turisty. Ročně jich sem zavítá až 30 000, polovina jsou Estonci a druhá polovina pochází z Evropy a Asie. Protože tu není žádný hotel, ani restaurace, někteří místní přijímají návštěvníky ve svých domovech. Cestovní ruch se ale omezuje jen na léto.
Role mužů a žen se možná mění, ale ženy stále mají za úkol udržet při životě staletou kulturu Kihnu. Když byli muži na moři, tradice velela, aby ženy pořádaly slavnosti, pohřby a svatby podle starobylých obřadů, které občas trvají i několik dní. Svatba zůstává jedinečná: tři dny hudby, tance i pohanských rituálů, včetně kouzel na ochranu nevěsty – dokud nedorazí do domu svého ženicha.
Ostrov, kde vládnou ženy. Na Floresu najdete pravou Indonésii bez turistů |
Umět zpívat lidové písně a hrát na housle či harmonikou představuje pro místní ženy základní dovednosti. A ostrovní sukně s červenými pruhy mnohé nosí každý den.
V Estonsku známá zpěvačka Virve Kosterová sdílí tento názor. Ve svých 92 letech stále vystupuje a je považována za ztělesnění nezkrotného ducha žen z Kihnu. „Bývalo to tvrdé,“ vzpomíná na roky dřiny při obdělávání polí, kdy nohy chránily jen vlněné ponožky. Ale útěchu a radost vždy nacházela ve stovkách písní o životě na ostrovech, o přírodě a hlavně o lásce.
Mnozí z ostrova odcházejí, někteří se ale vracejí. Houslistka Maria Michelsonová se vrátila po studiích a nyní v dřevěném kulturním středisku předává hudební odkaz dětem. S internetem a novým trajektem, který připlouvá dvakrát denně, se život na ostrově podle ní zcela změnil.
„Může naše místní kultura přežít v tomto novém světě? Uvidíme,“ říká.
