Když na konci roku 1996 dorazily do Evropy první dodávky transgenní kukuřice a sóji z Ameriky, nebyly úřady Evropské unie na nový druh potravinářských surovin připraveny. Proto se také první potraviny s geneticky upravenými organismy objevily v obchodech, aniž by si jich zákazníci všimli. Bouři rozpoutaly až spotřebitelské organizace, když přinesly důkazy, že Evropané měli geneticky upravené jídlo na talíři dřív, než se jich někdo zeptal, zda ho tam chtějí mít. Výrobci totiž v té době neměli žádnou povinnost označovat GMO na obalech.
Používání geneticky upravených organismů tehdy upravovala pouze složitá a později hodně kritizovaná směrnice Evropské unie z roku 1990, která byla přijata v době, kdy problém zajímal jen úzký kruh odborníků. Prvním vstřícným krokem ke spotřebitelům bylo evropské nařízení o »nových potravinách« z ledna 1997. Podle něj měly být označeny potraviny obsahující transgenní organismy, které nejsou »svou podstatou rovnocenné« s tradičními potravinami. Pravidla však zůstala jenom na papíře, protože neříkala, podle jakých kritérií určit, jestli je sójová mouka z transgenních sójových bobů rovnocenná s moukou vyrobenou z tradičně pěstované sóji. Větší jasno do značení potravin nepřinesla ani další směrnice ze září 1997. Podle ní musí od 1. září 1998 všechny výrobky obsahující geneticky upravené organismy upozornit na tuto skutečnost spotřebitele na obale. Ukázalo se, že to není v praxi tak jednoduché. Směrnice má totiž příliš mnoho výjimek a nejasností. Geneticky modifikované organismy se nemusí uvádět, pokud jsou použity jen ve formě přídavných látek. Například sójový lecitin, který slouží v mnoha výrobcích jako pojidlo různých směsí, se vůbec na obalech nemusí objevit, i když byl vyroben z transgenní sóji. Stejně tak není povinné značit produkty, které byly sice vyrobeny z GMO, ale výrobní proces »zlikvidoval« všechny jeho stopy a po úpravách neobsahují ani geneticky modifikované bílkoviny, ani jejich DNA. Problémem je i míchání geneticky modifikované a »tradiční« sklizně. Tím, že jsou oba druhy ve skladech a na lodích smíchány dohromady, evropští výrobci mnohdy ani nevědí, zda používají geneticky pozměněnou či tradiční sóju. Poslední rozhodnutí Evropské komise z června letošního roku zpřísnilo podmínky schvalovacího procesu pro agrochemické koncerny. Každý nový geneticky modifikovaný organismus musí být nejprve podroben vědeckému zkoumání a povolen teprve tehdy, když bude nezvratně prokázáno, že nepředstavuje žádnou hrozbu pro zdraví lidí. Pokud žadatel splní všechny podmínky, ke kterým patří i informování veřejnosti, může získat povolení na deset let. Transgenní plodiny mají být značeny v průběhu celého řetězce, aby bylo možné sledovat jejich pouť z laboratoře na pole a z pole přes zpracovatele až po finální výrobek. Novou evropskou směrnici budou muset začlenit do svého právního řádu i kandidátské země. V České republice zatím neplatí žádný zákon pro geneticky změněné organismy. Jeho návrh je však už připraven a na podzim by měl být vládou projednán. Vztahuje se pouze na zemědělské plodiny, a nikoliv na výrobky z nich. Nepočítá tedy ani s označováním potravin.
Základní principy přístupu Evropského parlamentu ke GMO
Maximální bezpečnost
* dodržovat princip předběžné opatrnosti: v případě sebemenších pochybností nevydat povolení; posuzovat vedlejší a dlouhodobé účinky
* nepovolovat GMO obsahující geny odolné vůči antibiotikům
* schvalování GMO soustředit do jednoho centra
Etika
* vyloučit jakékoliv genetické manipulace s člověkem
Sledování cesty GMO
* označovat GMO ve všech fázích zpracování
* databáze pěstitelů zpřístupnit veřejnosti
* na obalech potravin uvádět: »Tento výrobek obsahuje geneticky modifikované organismy«
Odpovědnost
* sankce pro členské státy, které poruší pravidla pro zavádění GMO nebo nezabrání nechtěnému výsevu
* povinnost zastavit pěstování nepovolených plodin
* zastavit pěstování povolené plodiny, pokud se objeví nové poznatky o rizikách
* plná občanská odpovědnost za škodu způsobenou na zdraví a životním prostředí
- sobota 21. srpna 1999
