Uran: nutnost obohacení
Je možné získat díky jaderné elektrárně uran 235? Tohoto izotopu je v přírodní směsi uranu jen 0,7 procenta, zbytek tvoří uran 238. Pro zbraň je nutné, aby ve štěpném materiálu bylo uranu 235 více než 90 procent. Takový materiál se sice používá v některých výzkumných reaktorech, ale převážně v zemích, které již jadernou zbraní disponují. Celosvětovou snahou je používání více obohaceného uranu z civilního sektoru postupně úplně vyloučit. Převážná část výzkumných reaktorů již vysoce obohacený uran nepoužívá. Běžné jaderné elektrárny používají palivo, v němž je uranu 235 do pěti procent. Kdo by chtěl z takového paliva vyrobit vojenský materiál, potřeboval by obohacovací závod - rozlehlé tovární haly, v nichž se uran chemicky mění do plynné podoby. Pak je možné zvyšovat zastoupení izotopu 235 ve výsledném produktu. Obohacovací závody mají pouze některé státy, například Rusko, Francie či USA. Tam se také vyrábí palivo pro jaderné elektrárny a výzkumné reaktory v dalších zemích. Jaderná elektrárna tedy umožní, aby si stát mohl koupit nízko obohacený uran. Pokud jej chce využít i pro bombu, musí jej dále zpracovávat v továrně, jejíž stavbu by měly objevit třeba špionážní družice. A musí také oklamat inspektory Mezinárodní agentury pro atomovou energii, kteří pohyb všech radioaktivních materiálů sledují.
Plutonium: ve vyhořelém palivu
Plutonium se nevyskytuje v přírodě, ale vzniká v každém jaderném reaktoru. V plutonium se totiž přeměňuje uran 238 - ten, který tvoří většinu uranového paliva. Rusové, Američané nebo Francouzi jsou schopni získávat plutonium z uranu 238 ve velkém, a to v reaktorech zvaných množivé. Běžná jaderná elektrárna množivé reaktory nemá. Plutonium vzniklé v jejím reaktoru je rozptýlené ve vysoce radioaktivním vyhořelém palivu. Dostat je ven vyžaduje náročnou technologii. Má ji jen několik zemí světa (například Británie a Francie): v takzvaných přepracovacích závodech se z vyhořelého paliva získává plutonium použitelné ve směsi s uranem jako nové palivo pro jaderné reaktory. Ani toto plutonium nemá bombovou čistotu. Muselo by nejdříve projít dalším složitým přepracováním v dobře vybavených velkých halách.
Startovní bod
Shrnuto: Jaderné elektrárny, tedy ani plánované dva ruské tlakovodní reaktory v íránském Búšehru, nemohou bezprostředně dodat bombový materiál. Pro země, které nepatří mezi jaderné mocnosti, ale chtěly by mít atomovou zbraň, však elektrárna může představovat vhodné východisko. Tady jde trénovat jaderné odborníky, pro ni lze ve světě nakupovat obohacený uran, v jejím vyhořelém palivu je možné nalézt plutonium. Obě suroviny by bylo však nutné zpracovat, než by se daly pro bombu použít. "Řekl bych, že středně vyspělá země je díky jaderné elektrárně nebo výkonnému výzkumnému reaktoru schopna nakonec se ke štěpnému materiálu bombové čistoty dostat při asi šesti- až osmiletém soustředěném úsilí a vynaložení částek odpovídajících několika miliardám korun," odhaduje Karel Matějka z jaderné fakulty. Koneckonců takto v minulých letech zřejmě získaly štěpný materiál pro své jaderné bomby Indie, Pákistán a pravděpodobně i další státy. Pokud se vzduchotechnika z Milevska - důležitá část jaderné elektrárny - nedostane do Búšehru, Česká republika se nebude podílet na případném íránském vojenském programu, což je z politického i morálního hlediska důležité. Nicméně zabránit mu tím nemůže. V Íránu už pracují čtyři malé výzkumné reaktory. Pokud bude tato země chtít, může nakonec získat štěpný materiál pro jadernou zbraň z nich. Jen o něco později. Chce Írán mít jadernou zbraň? Těžko říct. Ovšem tato země leží na bohatých ložiscích ropy. K čemu tedy vlastně potřebuje jako zdroj energie právě jadernou elektrárnu?
