V klipu Electric Lady hrajete zkorumpovaného politika. Jaké to pro vás bylo?
Mám pocit, že příkladů máme dost všude. Nejenom tady, toto funguje v celém světě. Ale účinkování byla jenom taková „přátelská“ výpomoc, požádali mě o to, tak jsem řekl, proč by ne? Už dlouho jsem v žádném klipu nevystupoval. My jako Kabáti to máme většinou z koncertu. Toto byla vyloženě hraná scéna, tak jsem si řekl, že do toho půjdu a uvidíme, jak to dopadne.
Herci se na svou roli vždy připravují, nechal jste se někým inspirovat?
Ne. To není, že bych dvě hodiny někoho obtěžoval na plátně. Je to fakt jen epizodní rolička, takže jsem přijel na plac a měli jsme to za čtyři hodiny hotové i s přestávkami.
Co Kabáti? Kdy je uvidíme naživo?
Tak to je problém. Situace není příhodná živým koncertům a už vůbec ne těm naším. Měli jsme na podzim jet turné 2020. Sportovní haly, zimní stadiony, kde jsou kapacity od deseti tisíc nahoru. To by nešlo, takže jsme to dobrovolně posunuli přesně o 365 dní. Nahlásili jsme to i na našem internetu, vydali prohlášení, aby se lidi nezlobili, ale že každý musí pochopit, že situace je taková, že to prostě nejde. Všech dvaadvacet koncertů i se Slovenskem bude v roce 2021 a těšíme se. To už snad bude všechno v pohodě. Tento rok je bohužel pro nás pro muzikanty takový, žijte z toho, co jste si ušetřili.
Měl jste teď čas na věci, které jste dosud nestíhal nebo odkládal?
Takhle to nemůžu říct. Co jsem potřeboval, nebo chtěl udělat, na to jsem si vždycky čas našel. Naše práce není taková, že jste někde od rána do večera. Pracujeme večer, o víkendech, o svátcích, ale většinou dopoledne máme volno. Tedy když netočíme cédéčko, nebo nejedeme turné, kdy je člověk na hotelu a nevrací se domů.
Je ale pravda, že toho času teď bylo trošku víc. Takže jsem začal vymýšlet věci jako, že jsem přendal plot z jedné strany na druhou, obrousil a natřel ho. Věci spíš okolo baráku. Děti mi pomáhaly, protože také byly doma. Naše mnohočlenná rodina se stmelila a byli jsme spolu. Ani jsme si kupodivu nelezli po dvou měsících na nervy.
Jste v kapele rádi, že jste si od sebe odpočinuli?
Ale tak my si odpočíváme i normálně. Ze začátku jsme spolu chodili i na pivo a byli spolu skoro pět dní v týdnu. Ale tím, že už jsme fakt velcí chlapi a někteří z nás už jsou dědové, tak máme každý svůj život. Už ani všichni nebydlíme v Teplicích, takže se vídáme jenom, když se zavelí: „Kabát jde teď do boje!“ Když jdeme hrát, tak se zase shlukneme, máme zkoušky. Jinak si žijeme každý po svém. Občas si zavoláme, když je něco potřeba. Ale že bychom spolu trávili tolik času jako na začátku kariéry? To už teď ne.
Pepa Vojtek
Měl jste někdy uměleckou krizi, kdy se vám už nechtělo pokračovat?
Krize jsou většinou, když člověk už dlouho nehraje. Třeba půl roku, že jo? (smích) Jako zrovna teď. Člověk si pak připadá trošku zbytečný. Na druhou stranu musím říct, že normální klasické práce se nebojím. I když to co jsem kdysi dělal, už teď nemá žádnou šanci. Opravoval jsem telefony a doba jde v tomto rychle dopředu. Já měl ještě takový klasický telefon s kulatým číselníkem. Mohl bych jít leda někam opravovat auta, v tom se pohybuji od mládí, protože mě to baví celý život. Nebo prodávat motorky třeba.
Takže byste uvažoval nad opravováním telefonů s kulatým číselníkem pro seniory?
Že bych si otevřel nějakou retro opravnu? (smích) Já nevím. Já se toho právě bojím. Během krize lidi nadávali umělcům. Ale když to člověk dělá a má pro to vlohy, tak nemůže najednou skončit po třiceti letech. Umím vzít do ruky krumpáč, sekyru nebo šroubovák, ale dělám řadu let hudbu. Baví mě to, protože lidem něco chceme dát. Kabáty si pouští, když jsou smutní, nebo naopak veselí.
Nechci zbytečně přemýšlet o tom, že bych to přestal dělat a šel bych někam hlídat obchoďák. Ale kdyby nebylo zbytí, tak bych asi samozřejmě šel. U mě mají před nějakými mými osobními zájmy přednost děti. Chci, aby studovaly, chodily do školy. Takže je chci zabezpečit. To už potom je jedno, jestli budu dělat toto, nebo toto. Hlavně musím vydělat nějaké peníze, aby děti mohly pokračovat v tom, co třeba chtějí dělat.
Pepa Vojtek
Říkal jste, že jste musel žít z úspor. Umělci jsou známí tím, že rádi rozhazují. Nebo jste spíše spořivý člověk, který peníze investuje?
Nemůžu říct, že bych byl spořivý. Ani nejsem takový ten podnikatelský typ, který někam peníze investuje a pak čeká, že se mu vrátí třikrát tolik, nebo o to přijde úplně. Jsem spíš nohama na zemi. Co mám, mám. Na co nemám, to si nekoupím. Druhému to nezávidím. Nikdy jsem nebyl takový, že bych šel za něčím přes mrtvoly. V první řadě bylo vždycky jasné, že rodina se musí najíst, nesmí na ni pršet a děti být slušně oblečené a musí chodit do školy. Až potom jsou moje zájmy.
Čím sám sebe nejraději rozmazlujete? Auta, motorky nebo dokonce šperky?
Na šperky jsou tady jiní, to je spíš pro dámy. Ale motorky mám rád. Vyrůstal jsem ve čtvrti v Teplicích, kde už od mala kluci přestavěli jawy a dělali z nich harleye. Dělali si na to různé plastové nástavby, protože tenkrát v 70. letech to tady nebylo. Miluji motory, vůni benzinu. Měl jsem čtyři harleye, ale prodal jsem je. Už jsem starý a bojím se, aby mě někdo na silnici nesundal. Zůstalo mi doma asi šest přileb, kdyby někdo chtěl! Můžu mu je dát, protože ke každé motorce jsem si koupil jednu nebo dvě přilby, a pak jsem na tom samozřejmě nejezdil. Ale auta jsou pro můj život důležitá
. Musím se přesouvat a za fanoušky si musím dojet.
