Zvládání bezpečnostní situace musí být realizováno na více úrovních, přičemž nejdůležitější z nich budou právě politické a vojenské kroky okupačních sil a mezinárodního společenství obecně.
V červnu příštího roku, by měla být obnovena suverenita Iráku a předána moc do rukou současné prozatímní Irácké vládní rady. Vládnoucí struktura by měla reflektovat politickou, etnickou i náboženskou skladbu obyvatelstva.
Podle americké strategie v Iráku se v roce 2005 mají v Iráku uskutečnit všeobecné svobodné volby a má být schválena demokratická ústava. Do té doby zůstanou v zemi okupační síly USA a jejich spojenců, tak jak bude stanoveno vzájemnou dohodou o bezpečnostních vztazích mezi USA a Irákem.
Otázkou však nadále je, zda a jakým způsobem bude nově vzniklá irácká vládní elita fungovat.
Je vůbec možné, aby byl v Iráku implementován, do velké míry zvenčí, západní způsob demokracie?
Je možné, aby se na vládě a případně opozici podílely skutečně všechny skupiny obyvatelstva země?
A je také reálná naděje, že daná opozice nebude antisystémová?
Jestliže ano, kdo zaručí, že se neujme takových způsobů prosazování svých cílů, které budou demokratickému ideálu přinejmenším vzdáleny?
Je třeba mít na mysli, že Irák demokracii, jak ji chápe západní civilizace, nikdy nezažil. Zkušenost s takovým způsobem vlády v zemi neexistuje. Do jisté míry je sice zastoupena mezi současnými vrcholnými představiteli prozatímní Vládní rady, ale irácký lid ji asi jen ztěží bude chápat a už vůbec ji nepřijme okamžitě za představu sobě vlastní.
V současnosti jsou pro běžné obyvatele na pořadu dne jiné problémy především existenčního rázu. Frustrované a nespokojené irácké obyvatelstvo se bude nejprve zajímat o uspokojení životních potřeb a zajištění vlastního bezpeční a až poté se bude starat o politické otázky. Zájem Iráčanů na politickém dění je pak do značné míry determinován jejich vlastní politickou zkušeností.
Z tohoto úhlu pohledu existuje reálné riziko, že se nové vládní špičky po vzájemném soupeření o moc, které se nebude odehrávat prostřednictvím demokratických voleb, rozhodnou rezignovat na demokratický způsob vlády a bude nastolen nedemokratický režim.
Vznikne vláda omezené skupiny lidí, která bude opět založena na určitém principu, jež bude vylučovat příslušníky ostatních skupin obyvatelstva na všech úrovních. Je současně možné předpokládat, že vztahy s některými ostatními privilegovanými seskupeními budou realizovány způsobem, který používal při konsolidaci svého mocenského postavení bývalý diktátor Saddám Husajn.
Co se týče otázky případné opozice režimu je možné, že v omezeně fungujícím novém zřízení se bude buď uchylovat k vládní kritice a konstruktivní opozici a nebo se v případě antisystémového postavení ujme násilných metod a případně i teroristických praktik.
V případě nastolení nedemokratického režimu bude opozice víceméně potlačována násilným způsobem. Nezáleží už ani na tom, kdo pak bude v roli vládní garnitury a kdo v roli jejího oponenta.
Předpoklady, že by se Saddámův režim zhroutil sám a později, jsou již z hlediska řešení současné situace irelevantní. Nastolení režimu,který nebude potlačovat práva vlastních ani cizích obyvatel a který bude přijatelný pro mezinárodní společenství je nesnadným úkolem. Velký problém bude znamenat samotné předání moci do rukou prozatímní Vládní rady, protože její legitimita bude odvozována od americké správy.
Získat respekt pro ni nebude a v současnosti ani není lehké.
Dlouhodobě úspěšné řešení iráckého problému bude možné pouze v širokém regionálním rámci. Součástí takového postupu bude jak řešení blízkovýchodního konfliktu tak i otázka dominance a postavení Iránu. Politická a bezpečnostní situace v okolních zemích je rovněž velmi relevantní.
Není však možné se domnívat, že proces bude mít podobu šíření demokracie a vlády práva. Změna režimu musí proběhnout racionálně a ve vlastním zájmu dotyčného subjektu. Vznik a získání politické podpory obyvatelstva dané země je klíčovým předpokladem pro zavedení nového systému. Současný Irák toto pravidlo potvrzuje.
Spíše než angažovanost samotných USA bude nutná přítomnost ostatních aktérů mezinárodních vztahů. Role OSN musí být maximálně zdůrazněna a především podpořena postojem jejích klíčových členů. Politický dialog a snaha o konstruktivní řešení musí být vedena na půdě OSN a zapojeny musí být i ostatní organizace v čele s Arabskou ligou a Organizací islámské konference.
Další analýzy a komentáře čtěte na portále natoaktual.cz ZDE
