Do Lyonu měla československá armáda dorazit za pouhých sedm dní, což předpokládalo její bleskový postup kolem sta kilometrů denně.
Vyplývá to z právě zveřejněné studie historika Petra Luňáka, jenž v posledních letech působí v mezinárodním sekretariátu NATO.
"Československá armáda to musela stihnout s pomocí jaderných úderů za ten týden. Pak by totiž Američané přepravili do Evropy posily," vysvětluje Luňák.
Praha se s Moskvou dohodla
Mnohé záměry československé armády jsou v jeho práci "Plánování nemyslitelného" zveřejněny poprvé. Patří k nim i mezivládní dohoda o rozmístění sovětských jaderných zbraní na československém území z prosince 1965.
"Až dnes můžeme s jistotou říci, že jaderné zbraně tu byly," říká historik Luňák. Vychází přitom z unikátních archivních dokumentů i výpovědí očitých svědků.
Podle Luňáka o jaderných skladech v Bělé pod Bezdězem, Bílině a Míšově-Borovnu věděl velmi omezený okruh československých vojáků. A na prstech jedné ruky se dali spočítat ti, kdo měli informace o přítomnosti jaderných hlavic či dělostřeleckých granátů.
Ministerstvo obrany se však odvolává na měření radioaktivity tří speciálních skladů. Armádní specialisté tam nezjistili žádné záření.
To podle Luňáka nic nedokazuje: "Jaderná munice nevyzařuje radioaktivitu." A totéž tvrdí i šéfka Úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová. Speciální obaly jaderných zbraní podle ní pohlcují i to málo záření, jež hlavice uvolňují.
Myšlenku, že Sověti zaplnili sklady v Československu jadernou municí, dodnes odmítá polistopadový ministr obrany Miroslav Vacek. "Nikdo to nedokázal. Skladiště se zavážela až ve chvíli, kdy byly notně vyostřené vztahy mezi zeměmi Varšavské smlouvy a NATO," říká.
Překvapivé je i další Luňákovo zjištění. Když v roce 1964 přišlo Polsko s takzvaným Rapackého plánem o zmrazení jaderných zbraní ve střední Evropě, s nímž Sověti v této době uvolňování mezinárodního napětí souhlasili, tak se československá generalita postavila proti. "Naši generálové argumentovali, že bez jaderných úderů nedosáhnou Lyonu včas. Ustoupili až po nátlaku Moskvy," vysvětluje Luňák.
Nejvíce ho šokovalo zjištění, že v druhé polovině 60. let - tedy v době největšího uvolnění mezinárodního napětí za celou studenou válku - se sovětští maršálové více než kdy jindy začali horečně připravovat na třetí světovou válku. To se přeneslo i na československou armádu.
"Například maršálové Grečko, Koněv či Malinovskij zažívali vrchol své kariéry v letech druhé světové války. Vítězství nad hitlerovským Německem je natolik ovlivnilo, nebo spíše zdeformovalo, že si soužití s kapitalismem nedokázali představit jinak, než že ho jednou provždy zničí, zadupou do země," říká historik.
Z válečné zkušenosti pak maršálům vycházelo, že třetí světová válka je zcela zákonitě nevyhnutelná. Z dokumentů shromážděných Luňákem vyplývá i další cenný objev. Českoslovenští generálové plánovali mohutné útoky tankových divizí, podpořené zničujícími jadernými údery bez ohledu na to, že mnozí z nich pochybovali o reálnosti těchto plánů.
Na druhé straně se skupinka reformních důstojníků odvážila v roce 1968 předložit memorandum, podle něhož by se armáda měla soustředit na obranu Československa a upustit od vidiny vítězství na Rýně. Krátce nato byla skupina rozprášena.
Mýlili se i generálové NATO
Generálové NATO předpokládali, že útok Varšavské smlouvy pouze odrazí a zastaví se na hranicích. "Mylně se domnívali, že udrží pod kontrolou i jaderný konflikt. Při nahlédnutí do válečných záměrů Moskvy je zřejmé, že počítala jen s bojem až do konečného vítězství," upozorňuje historik Luňák.
A uvádí svědectví generála Jaroslava Vinklera: "Plánovalo se tolik jaderných úderů, že by to byl konec. A když se pak odhadovaly miliony mrtvých, tak jsme si s generálem Vitanovským řekli - tak od toho jdeme pryč."
