V drsných metodách se zhlédl zkušený důstojník, jenž se vrátil z amerického kurzu Rangers. Pobyt v něm je určen k výcviku velitelů a probíhá za extrémních podmínek v horách, v poušti či bažinách.
"Pavlovi se líbilo, jak tvrdě a někdy až mučivě s ním američtí instruktoři Rangers nakládali. Imponovalo mu, že ho to peklo nezlomilo. Že z něj vyšel sebevědomější a silnější. Začal tedy podobné věci zkoušet i v běžné jednotce české armády...
No a jeho lidé se po nějaké době, kdy je trestal nadměrnou fyzickou zátěží i za maličkosti, téměř vzbouřili," říká jeden z důstojníkových spolupracovníků.
Vztahy v jednotce byly mimořádně vyhrocené ("lepit" je museli i psychologové) a Pavel stále nechápal, proč se mu sen o prvotřídní průzkumné jednotce rozplývá.
Český ranger má dnes jediný komentář: "Přehnal jsem to."
Moc nad lidmi svádí
Průzkumník však není jediný, koho fascinuje extrémní výcvik. "Stává se, že nezkušený absolvent vojenské školy je vyslán do kurzu v USA a po návratu se pak snaží prosadit podobné metody výcviku i v Česku. A diví se, že to lidé berou jako ponižování," říká zástupce velitele speciálních sil Milan Kovanda.
Důstojník, jenž strávil půl roku lovem teroristů v Afghánistánu a sám prošel americkými vojenskými školami, připomíná, že mentalita, kultura i hodnoty Američanů jsou v lecčems odlišné. "Pokud je tedy v české armádě slepě kopírujete, tak narazíte. Když budete naopak respektovat důstojnost podřízených a vhodně je motivovat, vyděláte na tom," dodává Kovanda.
Není například možné, aby nováček profesionál "klikoval" za sebemenší přestupek, tak jako na základnách v USA, kde to má tradici i smysl. V Česku mohou mít podobné zvyky zcela opačný efekt.
Velitel pozemních sil Josef Sedlák si nemyslí, že by jen půl roku staré české profesionální vojsko sužovalo sekýrování lidí. Připouští však, že různým formám šikany se armáda nevyhne asi nikdy.
"Zřejmě je to v člověku: když má nad někým téměř absolutní moc, občas to přináší problémy. Mají s tím problémy i vyspělejší armády NATO," říká Sedlák. I on tedy musel několikrát zakročit, když se mu zdálo, že tvrdost výcviku překročila hranici, která je nad síly vojáků, takže je další dril už jen ponižoval. Sedlák odmítá být konkrétní, protože si to s instruktorem vždy vyříkal. Za šikanu totiž považuje i nemístnou kritiku chybujícího vojáka.
Generál je na "buzerování" lidí citlivý ještě z dob, kdy na něj nadřízení jako na začínajícího velitele roty hulákali jako na kluka. Ačkoliv tím leckdy zastírali neschopnost. "Nebylo mi to ani trochu příjemné," vzpomíná Sedlák.
Zelený ombudsman
Změnit jednání důstojníka s profesionálním vojákem, který nedávno nahradil vojáka v základní službě, je i podle inspektora ochrany lidských práv v armádě Jaroslava Daňka těžký úkol.
"Někteří velitelé se totiž domnívají, že lidská práva odešla z armády i s vojáky v základní službě. Když tedy podle nich vstupujete do armády, měl byste ‚držet hubu a krok‘, protože se dobrovolně podřizujete vojenskému režimu. Věřím, že tento přežitek se podaří zlomit," míní Daněk.
Na ochranu lidských práv v armádě se zaměřuje i Luděk Kolesa, jenž je přímo podřízen šéfovi generálního štábu Pavlu Štefkovi. I Kolesa říká, že v reformě armády jde především o změnu v myšlení vojáků.
Bude podle něj ještě dlouho trvat, než si velitelé uvědomí, že ti, co nahradili vojáky v základní službě, jsou jejich partneři. "Právě v tom nám může být US Army vzorem," soudí Kolesa.
