„O pádu komunistické strany jsem se dozvěděl z Československé televize. „Když jsme tu informaci poté na tiskové konferenci oznamovali, schválně jsme to říkali pomalu a přesně a souvětí natahovali tak, abychom až v závěru oznámili, že vrcholní funkcionáři ÚV KSČ dali funkce k dispozici,“ vzpomíná Jiří Černý. Dodává, že v tu chvíli si myslel, že Laterna magika spadne.
Nikdy v životě mu prý, až na narození dcery, nebylo tak hezky.
„Myslel jsem, že se štěstím zblázním. A později, když jsem se koukal na ty dlouhé záběry, opravdu jsem se choval jako blázen,“ vzpomněl si na svou bezprostřední reakci po pádu Jakešovy Komunistické strany Československa.
Prozradil, že téměř nikdo si nemyslel, že to komunistická strana vzdá tak rychle. Nejspíš ani Václav Havel.
Havel po oznámení pádu komunistů objímal Dubčeka
Na informaci o pádu komunistické strany obdobně emotivně reagoval i Havel, který po oznámení pádu komunistické strany objal Alexandra Dubčeka. V sále seděli tenkrát i mnozí novináři a zahraniční zpravodajové, kteří se podle slov Černého stejně jako on chovali bláznivě a krásně.
„Havel byl vždy bezprostřední a choval se emotivně. V zákulisí se ale Havel s Dubčekem chovali formálně. Přestože jsme si všichni koordinátoři tykali, Havel si s Dubčekem vykal,“ přibližuje v Rozstřelu Černý.
Na konferenci byl podle vzpomínek Černého i Václav Klaus jako zástupce odborníků z řad ekonomů. „Tenkrát na mě působil výborně, ne tak suverénně, což se později stávalo,“ řekl Černý.
S Havlem jsme se znali už z tanečních
Černý se s Havlem stýkal často ještě před revolucí, znali se už od 17 let z tanečních. Společně v roce 1986 oslavili padesáté narozeniny. Přestože na Havlově oslavě narozenin byli velvyslanci, zpravodajové a televizní štáby, Černý nevydedukoval, že se pád komunistů blíží.
„Když jsem byl začátkem září 1986 navštívit Karla Kryla v Mnichově, to bylo potřetí, co jsem ho v exilu navštívil, tak jsme se shodli, že to tak rychle nebude. Naštěstí jsme se oba mýlili, vzpomínal Černý na období před sametovou revolucí.
K jednomu z ikonických momentů období sametové revoluce patří i vystoupení Karla Gotta a Karla Kryla, kteří 4. prosince 1989 společně na Václavském náměstí zazpívali československou hymnu.
„To za mnou přišel Láďa Kantor, pozdější kancléř prezidentské kanceláře, a ptal se mě, jestli bych přemluvil Gotta a Kryla, aby spolu zazpívali státní hymnu. Tak jsem řekl, že to zkusím,“ vzpomíná Černý. Ve chvíli, kdy však Kryla s Gottem v davu lidí našel, už si domlouvali tóninu, ve které hymnu zazpívají.
Gott zásoboval národ optimistickými melodiemi
Přestože si Kryl z Karla Gotta dělal legraci a napodoboval jeho zpěv, respektoval ho. Vystoupení podle Černého domluvil ještě před ním právě Havel.
„Gott, když byla palachiáda, tak přijel z Vídně a všude hned byla televize a všichni se ho ptali, co na to říká. A on se prý nadechl a řekl: já když jsem to viděl, tak jsem se styděl. A tak raději televize vypnula nahrávání. On se občas takhle choval,“ říká Černý.
Avšak podle jeho názoru Gottova síla spočívala v tom, že národ zásoboval optimistickými melodiemi. Navíc se prý choval mnohem statečněji než spousta jiných umělců, kteří mu pak všechno možné vyčítali.
Na Václavském náměstí kromě Gotta s Krylem vystoupila i Marta Kubišová. Černý byl ale z pádu komunismu natolik šťastný, že kádrování neřešil a dodnes to nemá rád.
Sametová revoluce zasáhla i českou hudební scénu
Tuzemskou hudební scénu poznamenala podle Černého sametová revoluce výrazně.
„ Zdálo se, že nejen předsametová populární hudba, ale i takový ten střední proud hudby ze šedesátých let, odchází, že se rozplynul. Nejjasnější to myslím bylo, když hokejisté v Naganu říkali, že si pouštěli Michala Davida,“ myslí si Černý.
Za nějaký čas se ale podle hudebního kritika situace ustálila a hudební vkus Čechoslováků se vrátil do zajetých kolejí. O slovo se přihlásilo měšťanství, které je pro střední Evropu příznačné. Podle Černého nás ale tato zkušenost netíží. Lidé si totiž mohou vybrat.
„Předpokládal jsem ledacos, ale kdyby mi někdo řekl, že si půjdu sednout do kina Světozor na Václavském náměstí a tam se budu desetkrát za měsíc dívat na přímý přenos Metropolitní opery v New Yorku a pak o tom budu moci psát, tak bych řekl, že se ten člověk zbláznil. Jsem za to ale vděčný,“ uzavírá Černý.
Jiří Černý začínal jako sportovní novinář. Přestože sám byl aktivním sportovcem, láska k hudbě brzy převládla. Od šedesátých let uváděl vlastní rozhlasové pořady jako například první československou hitparádu Dvanáct na houpačce.
Od roku 1969 nesměl z politických důvodů s Československým rozhlasem spolupracovat. Hudbě se však věnovat nepřestal, v mnohých městech Československa pořádal takzvané Antidiskotéky, kde pouštěl i nedostupné nahrávky zakázaných písničkářů žijících v emigraci.
Po sametové revoluci se vrátil k povolání publicisty a dodnes komentuje nejen české hudební dění.
