Mikromanagement: jedna osoba zaujme násilný až šikanózní přístup u kontroly a vlivu na ostatní členy skupiny, nadměrná posedlost nejjemnějšími detaily způsobuje přímé selhání manažerské schopnosti soustředit se na hlavní úkoly, problémy a rizika.
Mikromanažer sleduje a hodnotí každý jednotlivý krok procesu a vyhýbá se delegování svých pravomocí; je obvykle podrážděn, když podřízený přijímá rozhodnutí, aniž by je s ním konzultoval, i když je to rozhodnutí v rámci podřízené úrovně; často žádá o zbytečné a příliš podrobné zprávy („reportománie“); má tendenci nadměrně se soustředit na procedurální triviality (chce podrobnější zprávu, než vůbec dokáže zpracovat) než na výkon, kvalitu a výsledky - to vede k odkládání rozhodnutí, zatemňuje celkové záměry a cíle, vede různé části projektu proti sobě. Mikromanažer s narcistickou tendencí tak postupuje záměrně a strategicky, aby získal uznání za dobré výsledky a současně posunul vinu za špatné výsledky na podřízené. Při odmítnutí podobnému tomu, jaké se vyskytuje v návykovém chování, budou mikromanažeři často vyvracet obvinění z mikromanagementu tím, že nabídnou konkurenční charakteristiku svého stylu řízení, například „strukturovaný“, „organizovaný“ nebo „perfekcionistický“. Pokud manažer začne vykonávat práci pracovníka, třeba i efektivněji než pracovník, výsledkem je pouze neoptimální řízení: společnost trpí ztracenými příležitostmi, protože tito manažeři by firmě sloužili lépe, kdyby vykonávali svou vlastní práci. V mikromanagementu manažer nejen že říká podřízenému, co má dělat, ale diktuje, aby se práce prováděla určitým způsobem bez ohledu na to, zda je tento způsob nejrychlejší nebo nejúčinnější, anebo zda je taková instrukce nezbytná.
