Z pohledu státního rozpočtu jde o pakatel. Z pohledu politikovy peněženky o slušný nášup k platu. Z pohledu voličova o skandální necitlivost politiků.
Zvláštní: poslanci všech stran (spojte se!) mívají obvykle vytříbený cit pro zalíbení se voličstvu.
U podstatných věcí pro stát - například reformy daní, dávek, penzí, nájmů - by mohli pořádat závody v populismu.
Jde-li však o poslanecké výhody, z pohledu ekonomického zdraví země nicotnosti, stávají se rázem odvážnými hrdiny. Jdou proti všem, čelo hrdě vztyčené, populismu nepodléhejme, bratří! Člověk marně hledá v tom rozporu nějaký vyšší smysl. Není tam.
Přitom je to tak prosté. Politika v sobě nese symboliku. Politika je stále službou veřejnosti. Má mít jistý étos. Hádá-li se ctihodný poslanec s ctihodným poslancem do krve, má-li nárok jezdit zdarma tramvají, trapnost z té pře jen tryská. Proč by, proboha, měl? Není pán.
Jezdí snad vážený lékař či učený filozof zdarma? Zdá se však, že na pár tisících privátního přilepšení (plus bezbřehé imunitě a zvláštním přestupkovém režimu) záleží většině poslanců víc než na obrazu politika v očích "jeho lidu". Počítají jen svůj denní chleba, nevidí dál: že se politika v očích veřejnosti postupně stává nepřítelem. A to i kvůli takovým nestydatým "hloupostem", jako jsou zdvojené cestovní náhrady.
Zřejmě je marné navrhovat řešení. Přesto: jeden vysoký plat poslancům, několikanásobek průměrné mzdy v zemi, žádné další náhrady a výhody. Poslanci by měli zájem na prosperitě občanů a ušetřili by si i nástěnku hanby.
